Napotřetí to dokážu | hpff ✓

30. Nikdy neříkej koni, že je to kůň

V lese... Moje jediná šance, jak tomu neviditelnému monstru utéct.

V panice dělá člověk strašné blbosti. Takže mi samozřejmě nedojde, že když se budu moci tomu neviditelnému monstru schovat ve stínech stromů, že by se přesně v těch stínech mohly schovávat ještě horší příšery, krvelačné nestvůry a bůhví co všechno ještě. Vím jen, že chci být co možná nejdál od toho něčeho, co mi dýchá na záda.

Mezi stromy je samozřejmě ještě větší tma než na otevřeném prostoru, takže jsem po pár krocích obklopená neprostupnou černotou. Sáhnu si do kapsy pro hůlku, stisknu ji mezi prsty a pozvednu ji k seslání kousla. „Lu..." mos.

Čekala jsem, kdy se moje nohy znovu obrátí proti mně. Škobrtnu o vyčnívající kořen a hůlka mi vypadne z ruky dřív, než si stihnu rozsvítit. Hekticky padnu na kolena a začnu kolem sebe šmátrat. Dlouho ale nahmatávám jen suché listí a větvičky.

„Zatraceně, do prkýnka a do pr..." nadávám. „Zrovna teď se mi to nehodí – právě se mě chystá něco sežrat. Zatraceně, ty blbá hůlko, kde jsi?"

Zvuk vlastního hlasu mě podezřele uklidňuje, protože zní mnohem vyrovnaněji, než se aktuálně cítím. Když konečně najdu hůlku a rozsvítím si, kromě strašidelných stínů nevidím nic, co by mi mohlo dýchat na záda. Skoro bych i přestala panikařit, kdybych ten divný pocit, že mě někdo pozoruje, pořád neměla.

Svítím si hůlkou na cestu, ale není mi to moc platné, protože les je už tak hustý, že stejně nevím, kde jsem, odkud jsem přišla ani kudy se mám vydat, abych se vrátila zpátky k hradu. Konečně mi dochází, že schovat se mezi stromy nebyl můj nejchytřejší nápad. Navíc ten kořen, o který jsem před chvílí zakopla, musel být bludný, protože čím víc se snažím najít cestu ven z lesa, tím víc se nořím do jeho hlubin. Znám sice kouzlo, díky kterému zjistím, kde je sever, ale to je mi v téhle situaci celkem k ničemu.

Stojím tam sama, bez pomoci... Stojím uprostřed Zapovězeného lesa, kam se ani Hagrid neodváží bez psa a pušky, a jsem naprosto bezbranná. Mám sice hůlku, ale buďme upřímní, tou můžu leda tak vysílat jiskry.

Jiskry! Spásný nápad! Zvednu hůlku nad hlavu a sprška červených jisker se vznese do výšky. Třeba je někdo zahlédne a přijde mě zachránit. Nezbývá než doufat, že dokázaly doletět nad koruny stromů, a že je někdo z hradu zahlédnul.

Schoulím se na zemi do klubíčka a snažím se být co nejmenší. Nejradši bych splynula se stromy, se zemí, se spadaným listím. Je mi už skutečně obrovská zima, ale já se bojím pohnout z místa. To, že se nacházím přesně pod místem, kde jsem vypustila jiskry, je to jediné, co mě ještě může zachránit.

Vyčerpáním se rozbrečím – ne nijak hlasitě, jen mi potichu tečou z očí slzy a smáčí mi obličej, vlasy i oblečení. A v téhle zkroucené pozici, mokrá od slaných potoků a špinavá od hlíny, čekám na zázrak.

Vyruší mě až zahrabání kopyt. Rozlepím oči a během vteřiny jsem bdělejší a čilejší než kdy dřív. Proti mně stojí kentaur a tyčí se nade mnou do děsivé výšky. Nikdy dřív jsem živého kentaura neviděla, takže mi to vyrazí dech. Je nádherný, velkolepý a popravdě neuvěřitelně děsivý.

„Lidské dítě," pronese kůňomuž, „cděláš uprostřed noci sama v našem lese?"

„Já... omlouvám se. Ztratila jsem se."

„Tak ztratila," zahrabe kopyty. „A jak jsi se vůbec dostala do lesa?"

Nemám zájem o zdvořilou konverzaci, chci jen rychle získat instrukce, kudy se mám vrátit zpátky do školy. „Promiňte, šla jsem se jenom projít a zabrala jsem se do myšlenek. Ztratila jsem pojem o čase."

„A co to, že se lidské mládě jde jen tak projít?" nakloní hlavu zvědavě.

To je jak u výslechu. A o ten mám zájem ještě menší než o zdvořilou konverzaci. Námitka! Konec soudního líčení!

„Ztratila jsi hlas?" naléhá na mě a není daleko od pravdy. Strachy nedokážu ani promluvit, protože nejsem schopná přestat zírat na obří kopí v jeho ruce. To by mi projelo lebkou jako nůž změklým máslem.

Kentaur pokračuje ve výslechu. „Jenže pokud jsi nás vyrušila, máme právo se o tebe postarat, jak sami uznáme za vhodné. Už máme dost těch škodolibých vtípků, kterých se dočkáváme od té prapodivné čtveřice. Nepatříš k nim, že ne?"

„Ke komu?" podivím se. Já totiž rozhodně do žádného gangu nepatřím.

Zpoza stromů se vyrojí další várka okopytovaných pololidí. Všichni mají v rukou oštěpy nebo luky a netváří se zrovna přátelsky.

„K vlku, psu, jelenu a myši. Nejsi s nimi, že?" vyhrkne další kentaur jedovatě.

Že by Pobertové? Asi jim nebudu tvrdit, že jsme kamarádi. „Ne, neznám je," zalžu radši.

„Ale na tom nesejde," zavrčí jeden z nich – má dlouhé světlé vlasy ulíznuté na pěšinku a překvapivě svalnaté nahé tělo. „Musíme ji zlikvidovat, nemá právo vniknout na naše území."

„Ne, Brayene," zarazí ho první kůň. „Teď jí hezky poradíme, kudy se dostane z lesa, a ona nám slíbí, že sem už nikdy ani nevkročí."

To jim slíbím velmi ráda. Byla bych blázen, kdybych se dobrovolně hnala někam, kde na mě naštvaně zírá tucet koní, pomyslím si v duchu.

Tucet naštvaných párů očí se otočí mým směrem a luky i oštěpy se pozvednou. Do psí chlupatý! Něco mi říká, že jsem si tu poslední poznámku o koních pomyslela nahlas.

Vzduchem prosviští šíp a zabodne se do kmene necelých deset čísel od mé hlavy. Srdce mi vynechá dva údery, než se znovu dá do pochodu. Právě jsem málem na místě umřela.

„Co jsi to řekla?" oboří se na mě kentaur, kterého oslovovali Brayene. Tentokrát už podle výrazu ve všech tvářích poznám, že v nikom nebudu mít zastání. „Ty, špinavé lidské mládě, se nás opovažuješ nazvat koňmi?"

„Ne, ne, ne..." snažím se vykroutit, ale mé odmlouvání je všechny spíš ještě víc rozčiluje. „Nic takového jsem říct nechtěla."

„Ale řekla jsi to!" ozve se odněkud a druhý šíp se zabodne hned vedle toho prvního.

Panenko skákavá, já tady umřu.