Napotřetí to dokážu | hpff ✓

30. Nikdy neříkej koni, že je to kůň

Otevřu oči do naprosté tmy a spalujícího ticha. Chvilku trvá, než si na nedostatek světla zvyknou, a potom chvilku trvá mě, než mi dojde, kde jsem a co tam dělám. Stále sedím pod stromem, kam jsem si šla odpoledne odpočinout, akorát teď už nenastavuju obličej slunečním paprskům. Chvěju se zimou a kolem je temná noc.

Když všechny informace doputují až do mého mozku, rychle se zvednu (pravda, trochu se mi zamotá hlava) a utíkám k bráně do hradu. V půlce té vzdálenosti se zastavím, a to hned ze dvou důvodů. Tím prvním je ta tma kolem, kvůli které neustále o něco zakopávám, takže se začínám bát, že se brzy odporoučím k zemi. A tím druhým je zvláštní pocit, že něco divného slyším.

Otočím se, ale nic nevidím. Stojím uprostřed louky, daleko od keřů, stromů a dalších míst, kde by se někdo nebo něco mohlo skrývat. Asi začínám být jen paranoidní. Normálně bych potřepala hlavou a pokračovala v klidu dál, kdyby mi za krkem neseděl zvláštní pocit, že mě někdo sleduje. Což samozřejmě není možné, pokud na mě nečíhá z několik desítek metrů vzdáleného lesa, nebo... Nebo pokud není neviditelný.

„Jamesi?" zašeptám do ticha, a i tak ten zvuk zazní strašně hlasitě. Odpovědi se nedočkám. „Siriusi? Remusi? Petere? Jste tu někdo?"

Otočím se jednou pomalu kolem své osy a pročesávám očima okolí. Začnou se mi trochu třást ruce strachem, tak je sevřu v pěst a zastrčím hluboko do kapes riflí. Kromě nich mám na sobě akorát tričko s krátkým rukávem, a tak mi brzo začíná být docela velká zima. Vykašlu se na svůj šestý smysl, který mi říká: zůstaň ve střehu, někdo tě sleduje. Skoro sprintem doběhnu ke hradu, abych vzápětí zjistila, že brána je jako obvykle na noc zavřená a já nemám, jak se dostat dovnitř.

„Sakra!" zašeptám a bouchnu pěstí do brány. Ozve se dutá kovová rána a nese se tichem tak nepatřičně, až z toho bolí uši. „Do prdele, a ještě jednou sakra!" Bránu za trest nakopnu (a pak se půl minuty bolestí svíjím).

Znovu zaslechnu ten divný zvuk, tentokrát zní mnohem blíž. Přestávám si myslet, že by to hrdelní hluboké vrčení mohlo být výplodem mé fantazie. Už si chci oddechnout, že je to Sirius (samozřejmě ve své psí podobě, to dá rozum, jako člověk tolik nevrčí), ale pořád nic nevidím. Přede mnou, za mnou, pode mnou, nade mnou – jo, pro jistotu se dívám i nad sebe. Jestli mě někdo sleduje, musí z toho mít dobrou srandu.

Znovu se vracím k teorii, že mi straší v hlavě. Že jsem tak dlouho spala na sluníčku, až jsem si z toho přivodila úžeh. Slyšet zvuky, které neexistují – to není dobré znamení. Ani v kouzelnickém světě ne.

„Siriusi?" zkusím to ještě jednou, pořád šeptem. „Jestli jsi to ty, tak ti gratuluju, povedlo se ti vylekat mě k smrti. Skóre vyrovnáno, tak už toho nech."

Ticho po pěšině. Cítím, jak mi po zátylku přejede cizí pohled. Okamžitě se otočím ale kde nic, tu nic. Mám strach. Mám hodně velký strach. A je mi čím dál větší zima.

„Siriusi, sakra, tohle není sranda." Nepoznávám svůj hlas. Pištím jako gumová kachnička. „Dobře, omlouvám se ti, že jsem tě nechala viset v půlce chodby hlavou dolů. Omlouvám se, že jsem tě kousla do jazyka. Omlouvám se, že jsem ti líbala kamaráda, i když o tom vlastně vůbec nemáš vědět, takže jsem blbá, že ti to říkám," plácám paté přes deváté, jak mi strach zatemňuje mysl.

Závan chladného vzduchu mi přejede zezadu po krku, až mi po celém těle naskočí husí kůže. Nahlas zakřičím a nechápu, proč mě to nenapadlo dřív. Tady venku na mě záchrana nečeká a aby někdo uvnitř věděl, že potřebuju pomoc, musel by se o tom nejdřív dozvědět. Můj jekot se odráží od bradavických zdí, nese se přes celý pozemek a postupně se ztrácí v lese.