some call it art (POZASTAVENO)

IV.

Káva v mém červeno-bílém hrnku už dávno vychladla a to jsem z něj přitom neusrkla ještě ani kapku. Zklamaně jsem odložila paletu se štětcem na noční stolek a pozorně se zadívala na další z mých děl.
Tentokrát žádný povedený kousek.
  Pokusila jsem se nakreslit břízu přes celé plátno. Aby byla zajímavější, místo větví trčely do všech stran lidské ruce.
Jenže, světe div se, umělkyně to zvorala a tak vypadala bříza spíše jako nepovedená mutace chobotnice.
 
Pojmenuju to: Abstraktní chobotnice podle Delaine Caffreyové, vnutím někomu na aukci a nakonec dopadnu tak, že si sama budu muset přihazovat a ve výsledku zaplatím za dílo, které jsem namalovala vlastníma rukama.
  Delaine, ani na to nemysli, promluvil moudrým hlasem mozek.
  Delaine, to je ale skvělý nápad! Umělecká duše mi opět dala (ne)užitečnou radu do života.
  Povzdychla jsem si. Ten obraz byl navíc k tomu černobílý, takže o to menší šance, že by se uchytil.
  Nikdy jsem nepomýšlela na to, čím se budu živit. Táta na moje obrazy (pro jistotu) nic neříkal a nehodlám dalších několik let fungovat tímhle způsobem.
  Pravdou je fakt, že v dnešní době lidé považují za umění téměř všechno. Já sama bych v podstatě mohla sepsat snadný návod na to, jak se stát slavným umělcem.
 
1) Podívejte se kolem sebe. Doprava, doleva. Co vidíte? Správně, kousek pizzy ze včerejška. Co dál? Výborně, krém na ruce s vůní lesních plodů! A do třetice si vyberte nějaký drobný předmět, třeba kousek lega. Když nic takového nemáte, kašlete na to, výjde to nastejno i bez toho drobného předmětu.
2) Dejte trošku krému na ruce na kousek pizzy. Ten kontrast vůní bude jedna báseň pro váš čich! Poté umístěte na kousek pizzy lego. Je jedno kam, umělci se s tím neštvou.
3) Výsledek vyfoťte speciálním fotoaparátem, nejlépe takovým tím, který váží více, než vy sami a vlastní ho dnes každý průměrný hipster. Výslednou fotografii vytiskněte, předložte nějakému odborníkovi na umění a čekejte buď na spásu nebo na sdělení, že za tohle „dílo“ nedostanete ani cent.
4) Dle možností plačte nebo plánujte, jak si zařídíte vilu, až Vám budou chodit vydělané peníze za výstavy ve štosech.
  Vydala jsem ze sebe skřek, který byl něco mezi vrčením a řvaním. Usadila se ve mně zoufalost, existenční krize a deprese v jednom.
  A to jsem si bláhově myslela, že pubertu už mám nějaký ten pátek z krku.
 
Ve čtvrti se dnes nesl až skoro podezřelý klid. Jen se sem tam ozvala slečna Crawellová, která buď křičela na pošťáka, aby jí do schránky neházel žádné reklamní letáky nebo prostě jen vyšla na zahradu s telefonem v ruce a mluvila trošku víc nahlas, než by se mělo.
  Pořád jsem z hlavy nedokázala vyhnat to, co se včera dělo. Co je ten kluk vůbec zač? Nějaký špion, kterého na mně poslali sousedé?
  Těžko.
  A už vůbec jsem nechápala, proč mě trápilo to, že jsem před ním bravurně uklouzla na červené skvrně z mojí palety. Buď ten skvělý pád neviděl nebo jsem ho prostě nudila a rozhodl se odejít. Pro jistotu.
  Abych byla upřímná, doufala jsem, že se už nikdy nevrátí.
 
Indie hudba mi dneska z rádia nehrála. Vzhledem ke kombinaci zoufalosti, existenční krize a deprese, mi to ani v nejmenším nepřipadalo jako dobrá volba. A to mi připomnělo další věc – jak se zatraceně ten kluk vůbec jmenuje?
  Nechce se mi věřit, že přemýšlím nad nějakým klukem, který taky klidně může být stalker nebo nějaká jiná zvláštní existence a taky je s největší pravděpodobností mladší než já.
  Ale prostě mi uvíznul v hlavě.
  Ale už nejsi žádná puberťačka a buďme na sebe opět upřímní – s tímhle bys děti vážně nechtěla, šeptal mi mozek.
  To je taky fakt. Takže si to shrneme – 24letá ateistická holka žijící v Americe se zblázněnou uměleckou duší nemůže vyhnat z hlavy kluka, kterého viděla sotva dvakrát a nejradši by ho zavraždila pohledem (kdyby to šlo), jenže (!!!) ten kluk se jí líbí. I když ho vůbec nezná.
  Divnější už by to vážně být nemohlo.
 
Uslyšela jsem prásknutí dveří. Táta došel domů z osmihodinové šichty, kde v podstatě jen ťukal do klávesnice a nepřestává mě udivovat, že se z toho už dávno nezbláznil.
  Ve svých osmi letech jsem si myslela, že můj táta je superhrdina proto, že dokázal uklidit za rekordně krátký čas hned po tom, co mu máma zavolala, že už jede domů z práce.
  Teď, když je mi 24 let, se toho zas tolik nezměnilo. Máma si užívá někde na ostrůvku o rozměrech naší čtvrti, nejspíš se už zbláznila z těch všech koktejlů, které pije i místo ranní kávy a má zajištěnou práci v hotelu, ve kterém bych jednu strávenou noc nezaplatila, i kdybych celý svůj život spořila.
  Tak nějak přemýšlím, že bych své milé mamince (mám na tohle slovo alergii) poslala svůj první a zároveň poslední dopis v životě?
  Připomněla jsem si, že mi ten nápad nesmí zmizet z hlavy.
  „Ahoj tati!“ zavolala jsem na něj z pokoje, ale rozhodla se neodejít z pokoje, dokud ten svůj umělecký výtvor nezpracuju do takové podoby, aby se alespoň mně samotné trochu líbil.
  „Pomůžeš mi s nákupem?“ zavolal na mně táta zpátky.
  „Nezlob se, ale musím tenhle obraz zpracovat to takové podoby, aby to vypadalo nějak přijatelně.“
  „Mám kávu!“
  V tu chvíli můj mozek zareagoval asi tak rychle, jako když se teenager ve všední den vzbudí, pohlédne na budík a s hrůzou zjistí, že vstal pozdě.
  Káva, káva, káva, káva, káva, káva, konečně! Mozek okamžitě dal najevo, že slovo káva se zkrátka řadí mezi má nejoblíbenější slova.
  Ta další slova jsou například ateista nebo umění.
 
Rapidní rychlostí jsem vyběhla ven ze svého pokoje a seběhla dolů po schodech do kuchyně.
  Táta stál u pultu s igelitkou plnou nákupu a její obsah vykládal na kuchyňský pult. Když mě uviděl, leknutím sebou trhnul.
  „Káva?“ řekla jsem udýchaně a krátce se usmála na tátu.
  Táta mi úsměv oplatil a zvedl sáček s kávou, abych na něj viděla. Nescafé.
  S výrazem naprosté blaženosti jsem vytrhla sáček kávy tátovi z ruky a přitiskla si ho k hrudi. Káva. Další nejlepší přítel, u kterého mám jistotu, že mně nikdy nenechá v nouzové situaci.
  „Díky, tati,“ zaculila jsem se na něj a poté přešla ke dřezu s varnou konvicí, abych do ní mohla napustit vodu.
  „Delaine, je ti jasný, že nemůžeš do konce života pít jenom kávu?“ Táta mi věnoval podezřívavý pohled. Znal mě až příliš dobře.
 
Káva a já. Nerozluční přátelé. Do sedmnácti let mi tenhle dnes už zázračný nápoj připadal prostě odporný. Hořký, s divnou vůní. Ale jelikož Delaine bylo dítě, které by nezapadlo ani do skupiny plné silných ateistů, trpěla poněkud silnými depresemi a prášky tehdy nepřipadaly v úvahu. Proto mi táta doporučil, jestli nechci zkusit kafe. Zpočátku jsem se bránila, protestovala a prohlašovala, že bych radši umřela, než vypít šálek kávy (pro kristovy rány, Delaine, co ty jsi to byla za dítě?!). Táta se tedy rozhodl mi do kávy dávat hodně smetany a cukru, abych si zvykla. A, světe, div se, mladé a zdeptané Delaine káva zachutnala! Jak čas plynul, naprosto jsem omezila smetanu i cukr a teď piju kávu jen tak. Bohužel mi nedávno došlo, že káva je pro mně něco jako alternativa antidepresiv. Stačí mi chvíle bez ní a začnu se okamžitě utápět v tom nekonečném víru nepříjemných vzpomínek a ten mě pohltí tak moc, že nejsem schopná nedělat nic, jen ležet a zírat do stropu.
  Ráda bych poděkovala tomu, kdo vynalezl kávu, pokud je ten člověk vůbec známý. Ale jelikož ten dotyčný už určitě nějaký ten pátek není mezi námi, posílám poděkování i do hrobu.
 
Voda v konvici se už uvařila. Nalila jsem ji do svého puntíkovaného hrnečku, otevřela sáček s kávou (ááá, ta nádherná vůně!), nasypala tři plné lžičky dovnitř a zamíchala.
  „Nechtěl jsi spíš říct: ‚Delaine, je ti jasný, že nemůžeš do konce života bydlet tady?‘“
  Tuto otázku jsem tátovi položila čistě záměrně. Táta se mě totiž nikdy v životě neptal, jaká je má vysněná práce, kdy si hodlám obstarat vlastní dům nebo byt a jestli vůbec vím, co dělat se životem.
  Táta totiž moc dobře věděl, že až se odstěhuju já, zůstane doma naprosto sám. Protože já jsem jedináček.
  Od té doby, co se ta osoba, kterou bych správně měla nazývat svou matkou, odstěhovala, tak je táta věčně ztrápený. Celé ty roky se to snaží přede mnou maskovat, ale, bohužel, nemá v tom takovou praxi jako devadesát procent dnešních teenagerek.
 
Táta si povzdechl a nějakou chvíli mlčel. Po chvilce mlčení mi naservíroval tu stejnou odpověď jako pokaždé, když k této otázce došlo.
  „Delaine, já tě nechci vyhánět z domu. Jistě, nebylo by od věci, kdyby sis zkusila najít nějakou práci a postavila se na vlastní nohy. Konec konců, je ti 24 let. Ale… jak bych ti to jenom řekl… když k tomu přistupuješ takhle, tak si vždycky řeknu, že tě s tím radši nebudu zatěžovat.“
  Přistupovat jak? Mým naprostým nezájmem? Špatnou náladou?
  „Co máš na mysli tím mým přístupem?“ usrkla jsem si kávy z hrnku. Chutnala stejně, jako vždycky. Trpce, výrazně a hlavně hořce. Ale už nějakou tu dobu mi tahle chuť vůbec nevadila.
  Táta si založil ruce na prsa. Začínala jsem tušit, že tato diskuze nevěstí nic dobrého.
  Delaine, jsi prostě smolař.
 
„Jsem rád za to, že se věnuješ umění, ale prakticky nevycházíš z domu. Vím taky, že sehnat práci v dnešní době není zrovna nejlehčí. Popřemýšlej o tom. Protože já tady taky nebudu navždy.“
  Tátova poslední slova se mi zaryla do srdce pomalu a bolestně jako dýka. Slýchávala jsem už docela často, že bych si neměla věci brát tak vážně. Ale v životě jsem od táty neslyšela tohle.
  Okamžitě jsem začínala přemýšlet, co myslel tou poslední větou. Samozřejmě se mi jako první do hlavy dostaly dost negativní myšlenky, ale bleskově jsem je opět zahnala zpátky. Nesmím myslet na to nejhorší. Už tak jsem pesimistická víc než dost.
  Povzdychla jsem si. „Dobře, tati. Slibuju ti, že se pokusím sehnat si práci a začít konečně nějak fungovat. Moje kresby mě zřejmě neuživí.“
  Táta ke mně přešel a objal mě kolem ramen. „Hlavně zkus být trošku pozitivní, Delaine. Nebo zkus ty tvoje kresby ukázat v nějakých galeriích, nikdy nevíš, třeba je to zaujme.“
  V galeriích? Tam se jim akorát tak vysmějí. Nechci riskovat zklamání a poté další depresi, kdy budu řešit, co dělat se svým životem a nevyvodit z toho závěr, že jediným řešením je sebevražda.
  Chtělo se mi řvát. Nemohla jsem.
  Můj život je v podstatě o ničem.
  Pousmála jsem se. Nebo se o to aspoň pokusila. Nezvládnu být pozitivní. „Díky. Zkusím to.“
___________________________________________________________

Díky moc, že čtete! I když přečtení není tolik, stejně si nesmírně vážím toho, že někdo obětuje svůj čas a přečte si to. Díky! :)