some call it art (POZASTAVENO)

V.

Po hodně dlouhé době jsem se rozhodla využít počítač. Téměř ho nepoužívám, jelikož nemám co zjišťovat a když už, tak si vystačím s mým smartphonem (a kdo přišel s tímhle názvem, proboha?). Ale tentokrát mi ten malý displej nestačil na to, abych mohla vyhledat všechny galerie v mém okolí (a taky ty, které jsou ochotné zhodnotit kresby zoufalé holky).
  Nejvíc mě ale zaujal jeden spolek. Říkají si ‚Artsies‘ (což podle mě zní spíš jako název pro dětské leporelo, ale budiž).
  Dočetla jsem se, že se scházejí v jedné z menších galerií, která je od mého domu asi tak deset minut daleko.
 
Trvalo mi snad půl hodiny, než jsem konečně přemluvila sama sebe, abych vykročila ven. Mezi lidi.
  Lidi a já. To vážně nikdy nešlo dohromady.
  Ale pokud nechci umřít mladá jako naprosto ztracená duše, nezbývá mi nic jiného, než vyjít ven.
  Riskla jsem to. A rozhodla se si vypůjčit sluneční brýle toho kluka. Pro jistotu, kdybych čirou náhodou narazila na nějakého starého známého, kterého v žádném případě nechci potkat.
 
Bydlím ve státě Georgia, v městě Gainesville. Máme tady v podstatě skoro pořád teplo, proto jsem ani nemusela měnit svou oblíbenou dlouhou košili za nic jiného. Nechala jsem si na sobě i své oblíbené tepláky a plná obav vykročila ven ze dveří domu.
  Je to tady. Připrav se, světe, Delaine vychází po x letech ze svého brlohu.
  A, hned první věc, která mi na venkovním prostředí vadí a nejradši bych na ni seslala kletbu, ale to by pak znamenalo to, že by na planetě Zemi už nezbyla jediná živá duše.
  Slunce. Ale já mám sluneční brýle, ha!
 
Sotva jsem vykročila jednou nohou ven z domu a zvedla hlavu, dopadly na mně sluneční paprsky. Vytáhla jsem z kapes tepláků sluneční brýle a nasadila si je. Svět byl hned o trošku tmavší a já se musela i proti svojí vůli usmát.
  Temnota je zkrátka nádherná věc.
  Pomalým krokem jsem procházela čtvrtí a všímala si různých nepodstatných detailů. Třeba to, jak jsou v podstatě všechny domy v naší čtvrti stejné. Žádné honosné vily, ale zároveň žádné malé kůlničky na dříví. S bledou fasádou a zakulacenými okny. A tmavou cihlovou střechou. Nikdy jsem nechápala, proč je každý dům v naší čtvrti tak… jednoduchý. Ostatně, všechno v Americe mi přišlo strašně jednoduché. Domy, fast foody, lidé… Jo, lidé nejvíc. Proč se všichni snažíme vypadat, jako ta modelka, kterou jsme viděli v posledním čísle časopisu ELLE? Proč si chceme nechat vytetovat symbol nekonečna? Proč chceme nosit tu čepici s nápisem ‚bad hair day‘ nebo ‚dope‘?
 
Protože je to cool. A hlavně mainstream. A když je něco mainstream, člověku nezáleží tolik na tom, že ta daná věc bude brzo ohraná, ale záleží mu hlavně na tom, že je to prostě momentálně trend. Řekneme si: „Nosí to teď všichni. Chci to taky, abych zapadal/a do doby.“. Ale co potom z toho? Jenom, abychom se stali další ovcí, která jde se stádem?
  Ne, nikdy se nechci snížit na tuto úroveň. Jsem ráda černou ovcí.
 
Veškeré myšlenky, které se mi usadily v hlavě, se zase rychle rozplynuly po tom, co mi někdo zakryl oči dlaněmi. Teda, spíš mi zakryl sluneční brýle.
  Jelikož nechovám důvěru k lidem, tak jsem zpanikařila a instinktivně kopla za sebe.
  Dotyčného/dotyčnou jsem trefila do holeně.
  A vzápětí se musela pochválit, že i když sebeobrana není zrovna můj šálek kávy, tak se ještě pořád umím trefit do slabin.
  „Kurva drát!“ vykřikla osoba, kterou jsem trefila.
  Přísahám, že už jsem ten hlas někde slyšela.
Ach ne, už zase on?
 
Bleskově jsem se otočila a spatřila toho kluka, který mě pronásleduje už tak tři dny. Přísahám, kdyby můj kop byl o něco silnější a dokázala bych ho odkopnout o pár metrů daleko, už by dávno ležel na zemi a já se mu z dálky vysmívala.
  „Můžeš mi říct, proč mě pořád pronásleduješ? Skoro tě neznám. Nic o tobě nevím. A ty mě tady vystrašíš jako by se nechumelilo. NEJSME kamarádi a nikdy nebudeme,“ vychrlila jsem na něj s rukama založenýma na prsou.
  Pořád se držel za nohu na místě, kde jsem ho kopla. Když jsem ale promluvila, zvedl se a syknul přitom bolestí. „Nerad se ti míchám do osobního života, ale s takovýmhle přístupem toho moc nedocílíš,“ když se mu konečně podařilo zvednout, narovnal se a podíval se na mně s mírným pobavením v očích.
Což mě dost vytočilo, protože byl o dost vyšší než já.
  „Jakým přístupem? Pokud sis nevšiml, tak jsem momentálně venku a zrovna nemaluju,“ pozorovala jsem ho přes sluneční brýle.
  Rozesmál se. Opět jsem si musela povšimnout jeho dokonalých zubů.
Nenávidím ho už jenom za to, že mi takhle cloumá s pocity.
  „A to je dobře. Ale mluvím teď spíš o tom, jak přistupuješ k lidem. Je dost škoda, že jsi na všechny tak jedovatá.“
  Pozvedla jsem obočí. „Na všechny? Tím myslíš sebe?“
  Dal si obě ruce do kapes a zavrtal se pohledem do země.
  „Hele, co kdybychom radši začali od znova?“
  Zaklonila jsem hlavu a provokativně se zasmála. „Od znova? Ještě jsme ani nezačali.“

Vychutnávala jsem si každou chvilku, kdy jsem ho mohla provokovat. Začít od znova… ten kluk je vážně ještě puberťák.
Ale nejspíš to vypadá, že se ho asi hned tak nezbavím, takže budu muset jeho nabídku přijmout.
  On ale nepočkal na to, až mu odpovím a rovnou ke mně natáhl ruku. Měl přitom na tvářích jakýsi náznak úsměvu. „Luke.“
Luke. Proti své vůli jsem musela přiznat, že to jméno znělo v podání jeho přízvuku zcela úžasně.
  Je naprosto úžasný! Aneb opět se mi vyslaly do hlavy hned tři proudy myšlenek. Tohle byla poznámka od srdce.
  Kluk je to hezký, ale vejde se ti na plátno? Poznámka od umělecké duše.
  Hlavně neztrať rozum, ozval se mozek.
  Ale já se rozhodla všechny tyhle myšlenky zahnat do pozadí. Jistě, kdo ví, co se z toho kluka vyklube, ale mně už je všechno v podstatě jedno. A tak můžu aspoň na nějakou dobu ignorovat poznámky srdce, umělecké duše a mozku.
  Chvíli jsem jen koukala na jeho nataženou ruku a když už se chystal ruku odtáhnout, natáhla jsem se k němu a stiskla mu ji. Dívala jsem se mu přitom přímo do očí přes jeho sluneční brýle. „Delaine.“