some call it art (POZASTAVENO)

II.

Nakonec z toho vznikl obraz s červenými křídly uprostřed plátna. Z levého křídla ale trčel nůž. A když jedno křídlo letět nemůže, druhé to samozřejmě nezvládne samo. Logicky, když to byly dvě křídla, tak jedno s nožem zapíchnutým v sobě by mělo spadnout, jelikož nebyly připoutány k žádnému tvorovi. Ale o to tady právě jde. Když jedno křídlo už nemůže dál, druhé by mělo pokračovat bez něj, ale nedokáže to samo.
 
Myšlenky z hloubi duše aneb filozofie na úrovni 24leté holky bez vysoké školy s naprosto ujetou uměleckou duší.
  Delaine, už bys měla přestat pít tu levnou kávu. Vymývá ti mozek.
  Možná, že mi vymývá mozek, ale stále slouží jako zdroj inspirace, takže na ni nemůžu jen tak zanevřít.
 
Už se mi chtělo říct: „Bůh žehnej levné kávě!“, ale vzápětí mi došlo, že jsem ateista. Aha.
  Rozhlédnu se kolem sebe. Opět mám otevřené okno. V naší čtvrti je dnes kupodivu ticho. Až se mi to zdá poněkud podezřelé. Každý den se ozývá buď zatloukání hřebíků do zdi nebo sousedka křičící na psa, který se právě zamiloval do nohy náhodné kolemjdoucí a nedokázal svou touhu udržet na uzdě, a nebo nějaký podobný zvuk, který člověk ani po všech těch letech nedokáže ignorovat. Divím se, že na mně ještě nikdo ze sousedů nezařval: „Co tam pořád čmáráš?!“, když mám neustále otevřené okno. Ani bych jim to popravdě moc nedoporučovala, následovalo by pak kruté sežehnutí pohledem, které nechce nikdo z nich zažít.
 
Moment. Někdo tam stojí. Na chodníku mého domu a nevypadá, že by se tomu dotyčnému chtělo odejít.
  Zaměřila jsem zrak, abych si dotyčného mohla lépe prohlédnout. Na svůj věk byl poněkud vyšší, než ostatní. Troufla bych si říct o dost vyšší. Ne, rovnou bych se odvážila říct, že není možné, aby byl někdo takhle vysoký v tomhle věku.
  A, do háje, měl na sobě flanelovou košili. Kostkovanou. Černo-červenou.
 
Delaine, zlato, tvá duše je sice umělecky založená a umělci si dělají, co se jim zachce, ale tvůj mozek říká ne.
  To je ta má odolnost vůči vztahům.
 
Do očí jsem mu neviděla, zakrývaly mu je velké sluneční brýle. S výrazem naznačujícím naprostý nezájem zaklonil hlavu a vyfoukl z úst obláček kouře. Poté se ledabyle podíval na cigaretu, která mu spočívala v ruce a dál tam stál, jako by se nic nedělo.
  Nenávidím cigarety a všechno, co s nimi má něco společného. A už vůbec jsem nechápala, jak někdo nemůže bez téhle odporné tyčinky složené z tabáku a papíru přežít den.
  Už pěkných pár let jsem díky své samotářské povaze neměla pořádný vztah, ale, sakra, v naší čtvrtí potkávám buď staré mrzuté sousedy nebo poslíčky. A jeho jsem tady nikdy neviděla.
  A s největší pravděpodobností někam zabloudil, nebo ho někdo odtud brzo vyžene se slovy: „Padej si s tou kouřící tyčinkou někam pryč, zničíš mi tím kouřem zahrádku!“ a nebo (o čemž silně pochybuju) si všiml mě, jak kreslím a rozhodl se mi zapózovat.
 
Chytrý tah.
  Když si provokativně prohrábl pravou rukou svou blonďatou kštici, neodpustila jsem si na něj zakřičet jednu ze svých jízlivých poznámek připravenou pro případ nouze.
  „Pózuješ mi na obraz nebo jsi se ztratil?“
  Kluk odlepil hlavu od země a chvíli se zmateně rozhlížel kolem sebe. Když se díval všude, jenom ne na mně, pobaveně jsem se usmála a opět sklopila oči na své plátno.
 
„Jestli chceš, zapózuju ti rád. Ale pochybuju, že zrovna já bych ti byl ideálním předmětem na obraz.“
  Sotva promluvil první slovo, nastražila jsem uši jak nikdy předtím.
  Tenhle přízvuk bylo opravdu těžké zde někdy zaslechnout.
  Australan.
  Snažila jsem se dát co nejmíň najevo svůj údiv. Místo toho jsem jen zvedla levý koutek úst a namočila štětec do tyrkysové barvy na paletě.
 
„Máš pravdu, celý by ses na mé plátno nevešel. Ale je od tebe hezké, že ses o to aspoň pokusil, člověka jsem už nějakou tu dobu nekreslila,“ mluvila jsem poměrně nahlas, aby mě slyšel, protože můj pokoj se nacházel v prvním patře.
  Odmítala jsem se na něj podívat, nenávidím totiž riziko, že bych mohla s lidmi navázat oční kontakt. Jediný člověk, se kterým si povídám z očí do očí, je táta.
  Ale i přesto, že mé oči se stále upíraly na plátno, kde vznikal nějaký prapodivný obraz vodní hladiny, jsem slyšela, jak se na krátkou chvíli zasmál.
  Přísahám, že můj mozek je diktátor. Nebo doktor Jekyll a mistr Hyde.
  Jo, to je přesnější. Můj mozek je schizofrenik.
  Jde to vůbec, aby můj mozek byl schizofrenický?
  Pfft, umělci!
 
Prostě můj mozek protestuje kvůli tomu, aby se mi ten kluk líbil. Jak po vzhledové stránce, tak po povahové. A to ho znám sotva pár minut.
  Ale zato moje umělecká duše a srdce se překřikují jeden přes druhého. A strkají mi všechna pozitiva, která na něm zatím stihli najít.
„Vypadá na slušného chlapce!“ (Pokud pomineme tu cigaretu v puse)
„Určitě si myslí, že jsi vtipná!“ (Když se zasmál asi tak jednu milisekundu nad mou jízlivou poznámkou)
„Je z Austrálie!“ (Nad tímhle si nejsme jistí, třeba ten přízvuk někde jenom pochytil a ve skutečnosti je to jen obyčejný američan)
  Z války mezi rozumem a naprostým poblázněním mě dostal jeho hlas. Měla bych to považovat za vysvobození nebo za utrpení?
 
„Fajn, kotě, předpokládám, že nevítaný hosty nemáš na svým pozemku ráda,“ s těmito slovy provokativně upustil nedopalek cigarety na trávu a rozšlapal ho. „ale je to škoda. Pěkně se na tebe při tom malování dívá,“ na tváři se mu objevil široký úsměv a já jsem si nemohla nepovšimnout jeho dokonale rovných zubů.
  A upřímně řečeno, dost jsem mu je záviděla, protože tyhle zuby já nikdy mít nebudu, i kdybych se snažila sebevíc.
  Potom odkráčel pryč s rukama v kapsách.
  Stála jsem tam před plátnem, v ruce paletu (ze které už nejspíš kapala barva) a poněkud neschopna jakýchkoliv slov.
  Ne, kvůli tomu, že na mně snad snesl nějaký kouzelný okouzlující prášek (dobře, přiznávám, trocha toho prášku tam byla taky), ale na to, jak byl mladý, se mi zdál… Jak to jen říkají v těch zaláskovaných knížkách?
  Drze roztomilý.
  Jo, to je ono. Delaine, holka, zaveď si deník, tohle si bude žádat zápisky.
 
A vůbec, lovila jsem v paměti okamžik, kdy mne někdo naposledy oslovil „kotě“. Vzpomněla jsem si. Maturitní večírek. Už nějaký ten pátek zpátky. Ten večer se má nenávist k alkoholu utvrdila, jelikož mě mí spolužáci donutili si „aspoň loknout“.
  Jenže ono to „aspoň loknout“ proběhlo minimálně padesátkrát za jeden večer.
  Skončilo to úletem se spolužákem Kitem, ze kterého si (naštěstí) nic nepamatuju.
  Druhý den jsem se probudila jako první a k mému zděšení zjistila, že jsme se všichni nějakou záhadou dostali do jednoho pokoje motelu, který byl kousek od hospody, kde jsme se tak rozdivočeli. Všichni leželi na sobě a hlasitě chrápali.
  První jsem se vzbudila já a pokusila se vzpamatovat z toho, co se stalo.
  Chvilku po mně se probudil právě Kit a jeho první věta po probuzení byla: „Kotě, nevíš ty, co se minulou noc stalo?“
  Aneb jeden z mých úletů.
 
Tenhle kluk mě dost překvapil už jenom svou drzostí. V jiném případě bych ho zpražila další jízlivou poznámkou nebo jedovatým pohledem, ale zdá se, že on byl jiný případ. Podal tu poznámku tak, že jsem to nebrala jako urážku nebo provokaci, ba spíš jako kompliment.
  Umělecká duše, mozek a srdce se rozhodli své ukrutné války na chvíli nechat a vrátit mě místo toho do reality.
  Podívala jsem se pod sebe. Na podlaze už se lesklo několik tyrkysových kaněk. Doběhla jsem s paletou a štětcem v ruce do kuchyně, abych našla hadr. Paletu jsem přitom ledabyle hodila do dřezu a pustila na ni vlažnou vodu.
  Když jsem šmátrala v kuchyni a marně hledala hadr, zamrazilo mě v zádech. Tenhle pocit mě zahltil pokaždé, když jsem cítila, že nejsem tak úplně sama, jak jsem si myslela. Že mě někdo pozoruje.
  S husí kůží po celém těle a s hadrem v ruce jsem se prudce otočila.
  A polekáním málem vyjekla.
  Vzápětí jsem v duchu zaklela, že v domě máme otevřená skoro všechna okna.
  Ten kluk stál opřený zvenku na parapetu našeho okna v kuchyni a na tváři mu tkvěl úšklebek. Člověk by v podstatě mohl říct, že si ho snad i nacvičil.