Much I. - never fall in love

1. "Hello"

Jako každé ráno, poslouchat zvuk otravného budíku, vyhrabat se z postele, něco se sebou v koupelně udělat, vyhrabat něco ze skříně, hodit to na sebe, vzít si batoh a jít do té nejhorší budovy, školy. Kráčet ještě za světla pouličních lamp a svitu měsíce. Ano, chodím do školy brzo ráno.

No chodím, jak se to vezme, jdu na autobusovou zastávku, kterou mám skoro před domem, jedu prvním autobusem patnáct minut, přestoupím na druhý, který jede půl hodiny po dálnici. V sedm ráno jsem ve vedlejším městě.

Skočím si do obchodu, který právě otvírá, i když je tak brzo ráno je tu dost lidí, někdy, když mají nové zboží mám pocit, že mě ušlapou, je to jako Hunger Games. Koupím si svačinu, pití, něco na co mám zrovna chuť a jdu dalších deset minut v zimě do školy.

Přezout se, vyšplhat se do počítačové učebny a jelikož mám vždy ještě nějakých třicet minut a nemám co dělat. Zapnu počítač a jdu psát. Psaní je velká část mě. Sebevyjádření? Většinu toho co napíšu, jsou moje myšlenky, pocity a někdy i random shity co mě napadnou při přestávce na oběd.

První zvonění. Uložit to co jsem napsala, odhlásit se, vypnout počítač a popřípadě jít do další učebny, kde už čekají moje spolužačky. Tři holky, jedna vypatlanější než druhá.

,,Ahoj." povzdychla jsem si a sedla si k jedné z nich, ve třídě je nás tak sedm, co si budeme nalhávat, jsme malá škola kde je tak se štěstím třicet kluků, ale z toho polovina jsou gayové. Každá holka u mě ve třídě, se pomlouvá za zády. Dokonalý kolektiv.

,,Viděla si co má dneska Adele na sobě?" řekla posměšně Is a otočila se na Adele sedící před námi. A je to tady zase, pomlouvání Adele a jejích outfitů z devadesátek. No co, každý má jiný styl. Můj styl byly vytahané svetry a leginy. Nestěžuji si, je to pohodlné. Dřív měly kecy, v prváku, ale zvykly si a já na jejich posměšné kecy taky.

To je buď "panebože co to máš na sobě?", nebo "co to máš s vlasy?" , nebo "viděla ses někdy v zrcadle?", nebo "Allison ty si tak hnusná", blablabla. A ony se viděly? Ještě, že už začíná zvonit, jinak bych tady asi umřela. To je teprve začátek dne a já už nemůžu.

První hodina, matematika.

Snad jediná hodina, kde nemůžu psát. Ano píšu svoje story i v hodinách, takhle škola mě nezajímá, je mi to fuk, stejně většina z nás skončí za pokladnou v obchodě, nebo v McDonaldu. Počkat, za pokladnou už ne, samoobslužné pokladny získávají kontrolu. Takže všichni půjdou do Meku, nebo Káefka, takže bude velká konkurence.

Pod mostem mi snad bude fajn. Počkat, ale tohle je Londýn, hodně tu prší. Výborně. Budu bydlet s rybičkami, stane se ze mě mořská pana a... Nad čím to sakra přemýšlím!?

Učitelka psala nějaké vzorce na tabuli, moje spolužačky na ni nechápavě hleděli. Já jen dál počítala svým tempem vzorce s písmenkami a jedním číslem. ,,Ať už tohle skončí." řekla Lus vedle mě trhající si vlasy. Přihlásila jsem se, protože mě napadlo, jak to vypočítat jednodušeji a mohlo by to jít.

,,No Allison?" pobídla mě a podala mi fix na tabuli.

,,Když si vezmete tohle, je to jako dráha, rychlost a čas ve fyzice. Dosazování do trojúhelníku. Takže když máte 2 se rovná B krát odmocnina z C, tak B se musí rovnat dva děleno odmocnina z C." vysvětlila jsem a počmárala zase skoro celou tabuli.

,,No jo, Allison se musela zase předvést." řekla mi Terassa, holka kterou ze srdce nenávidím. Už od prváku, má na mě kecy jen skrz to, jak se chovám. No tak se někdy chovám jak pětileté dítě, hlavně, že ona je dospělá. Většinu toho co řekne a myslí si, že je to vtipný nedává smysl. Zabijte ji prosím někdo.

,,Jo šlo by to, ale nemotej jim tímhle hlavu, pokud ti to takhle jde líp a napíšeš mi to do písemky, uznám ti to." řekla mi a já se znovu posadila. Tohle bude ještě dlouhý den.