Hráčka

15.Kapitola

Tvořit pár na školní půdě bylo velmi těžké. Pohledy ostatních, neustálé štěbetání, když procházela kolem nich. Andrew s ní byl neustále. Každou přestávku, každou hodinu a pak i po škole.
Jen na holčicích záchodech měla chvíli klidu. Opřela se o umyvadla a všimla si malých holek, co se na ni dívaly jako na obrázek.

"Ahoj Celeste," pozdravila ji malá tmavovláska, která za svými zády měla dvě kamarádky. Celeste přišlo, jakoby se dívala na sebe před pár lety. Žaludek se ji více stáhl. Byla vzorem, kterým netoužila být. Falešně se na ně usmála, jinak se už vlastně usmívat neuměla. Vytáhla z kabelky tmavou rtěnku a obtáhla si rty. "Pěkná barva," přistoupila k ní brunetka a v zrcadle si upravovala navlněné vlasy.

"Neznáte nepsaná pravidla ?!" Objevila se za Celestinými zády Emily. Holky vzaly neznačkové kabelky a odešly ze záchodků.  "Jsi
v pohodě?" Celeste se na podívala na její odraz v zrcadle. Na zevnějšku neměla žádnou změnu, ale uvnitř se škrtila, dusila. Emily ji položila ruku na záda.

"Musím zmizet, řekni Andrewovi, že nevíš kam jsem odjela," podívala se na Emily, která přikývla a když zazvonilo, odešla do třídy. Celeste až potom vyběhla ze školy.

"Slečno Dalton, snad nám neutíkáte," Celeste zavřela oči a vydechla. Otočila se s vykulenýma očima.

"Neutíkám," David Couper stál ve skvěle padnoucích kalhotech s rukama v bok a díval se na ni. "Mám nějaké starosti, které musím řešit."

"Můžu s něčím pomoct?" Ukázal na dveře svého kabinetu. Celeste zakroutila hlavou.

"Jsem v pořádku," ale jeho ruka se nespustila. Byl to tichý příkaz, který respektovala a vstoupila do kabinetu. Stolek a gauč plný tlustých knih, naštěstí na ně nesedal prach. Zavřel za nimi dveře a obešel stůl, aby se posadil do hnědého koženého křesla. Celeste se posadila na černou židli naproti stolu. Oba dva se na sebe dívali, ale ani jeden chvíli nepromluvil.

"Celeste," složil si ruce na stůl. "Co se děje ?"

"Nic," odbila ho jednoslovně. Nadechla se a pocítila zvláštní pocit. To ticho a ponuro se ji zalíbilo.

"Mě nemusíš lhát. O hodinách jsi potichu, i když vím, jak moc dobrá studentka literatury jsi. Tvá esej vůbec neodpovídá tvým schopnostem a poslední test, máš za tři," podal ji papír s červenou známkou v kroužku. Test psala včera a doopravdy se vůbec nesoustředila. Podívala se na chybné odpovědi.

"Mám toho teď moc," položila papír zpátky na stůl.

"Pravda, nová láska, větší popularita ve škole," upřený pohled a odmlka způsobila Celeste mrazení v zádech. "Mám pokračovat?"

"Takhle to není," doopravdy se baví s učitelem o lásce?

"Jsi šťastná?" Zeptal se, až to Celeste překvapilo.

"Jsem," usmála se falešným úsměvem, který v poslední době pilovala.

"Já umím číst v lidech, Celeste," zklamaně, z jejího lhaní, padl do křesla. Ona se vyšvihla do stoje a podívala se na něj tvrdým a nelítostným pohledem.

"Do mého života Vám nic není," vystřelila z jeho kabinetu jako střela a vyběhla ze školy. Naskočila na motorku a jela za město. Než pokračovala v cestě, udělala si jednu malou zastávku. U jedné starší paní, sedící u silnice, koupila bílou růži. Po chvíli cesty zhasla motorku. Šla tichem, pomalým krokem po písčité cestičce. Do tváře ji svítilo sluníčko, když vyšla velký kopec, až zůstala stát.

"Ahoj mami," šeptla do ticha a položila bílou růži na náhrobek. Prsty přejela jméno, napsané psacím písmem do kamene. Maria Dalton.
"Tolik se toho změnilo, od doby, co jsem tu nebyla," nadechla se a šeptem vyprávěla tichu svůj dlouhý příběh. Po tvářích se ji koulely slzy a zároveň se i smála. V ten moment se cítila, jakoby její máma byla s ní. Hladila ji po zádech, dávala pusu do vlasů. V dáli slyšela její smích, historkám, které Celeste vyprávěla a vyprávěla, až do večerních hodin.
Telefon ji v kabelce neustále vyzváněl. Andrew, Emily, její otec a dokonce se tam našla i zpráva od Chrise. Na kterého Celeste myslela nejvíc, ale nechtěla si to přiznat.

"Poraď mi, mami, co mám dělat," skončila své vyprávění. Myslela budoucnost, myslela lásku a myslela co s tátou.
Utřela si slzy, popadla kabelku a odjela domů.

"Kde jsi byla?! Proč nezvedáš telefon?!" Kromě chlupaté kuličky ji přivítal otec ve dveřích. Oči měl rudé, kravatu povolenou a boty pohozené daleko od sebe. Padla mu do náruče.

"Promiň mi," zamumlala mu do košile. "Byla jsem za mámou," objal ji ještě víc a dal ji pusu do vlasů. Neplakala, cítila v sobě klid, jak dlouho ještě ne. "Mám tě ráda, tati."

"Já tebe taky, zlatíčko" stáli spolu v objetí v chodbě a kolem nich běhala bílá kulička.