Hráčka

6.kapitola

Blonďaté vlasy vlály ve větru, když Celeste odhodila motorkářskou přilbu a přidala rychlost. Naklonila se do zatáčky a opět se narovnala. Zavřela na vteřinu oči a nechala vítr narážet do jejího obličeje. Zaslechla další zvuk motoru. Ten neznámý motorkář! Otevřela oči a viděla ho, jak se k ní blíží. Předjel ji a ona jela rychle za ním. Najednou zastavil tak, aby nemohla projet.

"Co to děláš?!" Vykřikla na neznámého, který si sundaval helmu. Modré oči jako oceán se na ni podívaly. Pročísl si kaštanové rozcuchané vlasy a vykouzlil rošťácký úsměv.

"Co ty děláš!" Vykřikl na oplátku. "Kde máš sakra helmu?!" Úsměv mu z tváře spadl až toho Celeste zalitovala. Chtěla ho znova vidět. Za ty myšlenky by si nafackovala.

"Chtěla jsem..," zarazila se. Najednou ji to přišel jako velmi hloupý nápad. "Chtěla jsem cítit volnost," promluvila tak, že ji sotva mohl slyšet. Jak se na ni díval, myslela si, že ji neslyšel. Nadechovala se, že něco řekne, ale on nakonec promluvil.

"Už to víckrát nedělej," nasadil si zpátky helmu a nastartoval.

"Počkej!" Zakřičela a mávla na něj, aby si ji všiml. "Jsem Celeste," chtěla znát jeho jméno, ale on se jen pod helmou usmál.

"Já vím," řekl a odjel pryč. Celeste zůstala zaraženě stát a dívala se na mizící motorku mezi stromy. Musela se vzpamatovat. Popadla ze země helmu a nasadila si ji. Vyjela ze cvičiště a zamířila domu.
Ten kluk ji velmi snadno zamotal hlavu.
Doma si zalezla do posilovny, aby vypotila ze sebe dnešní den. Dvě čisté hodiny nevěděla o světě. Vysprchovala se a v teplákách si šla do kuchyně udělat večeři. Koukala do lednice a nevěděla, co si má dát. Nakonec vybrala jednoduchou, zdravou verzi špaget.
Sedla si k televizi s talířem v ruce a hodila nohy na stůl.
Dlouho do noci čekala na svého tátu, až nakonec usnula sama na gauči.

Pod koly drtila štěrk, když jela po prašné cestě.
Jenže najednou motorka začala pomalu zpomalovat. Ručička tachometru se snižovala. Až se zastavila na 0.
Otočila se. Dvě velká světla vysokou rychlostí jela za ní. Tedy, na ní.
Panika ji zahltila mysl. Nešlo nastartovat. Nešlo.
Auto bylo moc blízko. Moc blízko. Blízko.
Ozval se křik.

Celeste vyskočila z gauče. Televize stále hrála, ale jinak všude kolem byla tma. Srdce ji splašeně bouchalo. Běžela do kuchyně a rozklepanýma rukama vytáhla z poličky krabičku. Do dlaně si nasypala tři prášky a spolkla je. Zavřela oči.
V hlavě ji hučelo tak, že neslyšela kroky za ní. Pak ucítila známou vůni a rozeběhla se mu do náruče. Plakala. A její otec ji nechal. Hladil ji po vlasech a držel tak pevně, aby se cítila v bezpečí.
Po chvíli seděli na zemi v kuchyni a Celeste mu ležela v náručí. Měla zavřené oči a její vzlyky už nebyly tak bolestné. Avšak po tvářích ji stále tekly slzy.
Její otec nic neříkal. Byl tam s ní a ona mu za to byla vděčná. Není sama. Opakovala si.
Ani jeden z nich neví, jak dlouho seděli na zemi. A když Celeste usnula svému otci v klíně, odnesl ji do jejího pokoje. Pomalu ji přikryl a dal ji pusu na čelo. Díval se na její opuchlou červenou tvář od pláče a prosil boha, aby jeho dcera byla v pořádku.
Nikdy si to neodpustil, že v ten den tam s ní nebyl.
Ještě než šel spát, napsal své sekretářce zprávu. A pak vypnul telefon.