Umbrella Academy - Mé druhé já

X.

Osmička

Po obličeji mi stékala čerstvá horká krev. "Nemám tušení, proč se mnou ještě vlastně ztrácíš trpělivost, Zachi.." zvedla jsem drze pohled zpátky k němu a ironicky se při tom uchechtla. Vypadal jak rudá růže. Znovu jsem se uchechtla. Neměla jsem důvod ho neprudit. Můj život byl u konce, tak proč se alespoň trochu nepobavit. Pokud mohl být ještě rozzuřenější, tak tak vypadal právě teď. Instinktivně jsem zavřela oči, očekávající další ráno. Jeho tvrdá pěst se znovu dotkla mého obličeje. Přesněji nosu. Křuplo mi v něm. Bolelo to jako čert. Zasténala jsem a kdybych mohla, rukou bych si otřela horkou krev, valící se z mého nosu, ale však, ruce jsem měla pevně přivázané lanem k židli, na které jsem celá přivázaná seděla. Krev tedy pokropila mou, už naprosto špinavou a rudou košili. Zasmála jsem se. Už mě to nebavilo. Už více jak dva týdny, se mě snažil Zachariáš donutit k páci pro komisi, ale odmítala jsem. Pořád a pořád dokola. Později přešel k naprosto mučednickým metodám, už to je nějaký ten den, kdy mi hyzdí mojí tvář a zbytek těla. Nejspíš tak dvakrát přeražený nos, který se pravděpodobně právě teď zlomil, jedno oko naprosto fialové a druhé k tomu také nemá daleko, roztržený ret, zápěstí a kotníky pořezané od provazů a dvě nádherné tetování, které mi vytvořil zcela zadarmo. Na levé ruce mám řeznou ránu ve tvaru deštníku a na zádech rovnou ránu táhnoucí se od pravého ramene po levý bok, o spoustě modřina jiných pohmožděnin nemluvě, ale ani to, se mnou nehne. Nezradím mojí rodinu. Jsem smířená se svým osudem. "O.. s.. m.. i.. č.. k.. o.." řekl potichu a dal si přitom na čas. "Super, už si pamatuješ mé jméno." řekla jsem vyčerpaně. Pak následovala další rána, a další a další, já už ale upadala do tmy. Poslední dobou jsem tam byla často, ale tentokrát jsem myslela, že tam zůstanu. Upřímně, chtěla jsem.

Najednou jsme se vzbudila. Bohužel. Zase jsem zpátky. Někdo mě propleskl. Byla to Jednatelka. "Nazdar mami." ušklíbla jsem se.. "Osmičko, zvedni se a jdeme, potřebuju sebou tě někam vzít." řekla posměšně. "Tak ráda bych, ale bohužel nemůžu." zasmála jsem se ironicky a pohledem sklouzla na mé pouta. Odvázala mě a poté mě dotáhla ven z toho příšerného sklepa. Teleportovali jsme se. Jednatelka mě však nechala uzavřenou v čase, zatímco ona se dopřesunula, nejspíš mě bude potřebovat až za chvíli. Vzdychla jsem. Odsuď se nedostanu ani kdybych použila své schopnosti, což vyčerpáním nedokážu. Najednou uslyším hlas Jednatelky "Osmičko, až ti dám znamení, necháš se zmizet a ani nepískneš, jinak zabiju všechny, co máš ráda, chápeš?!". Pro jistotu mi ještě do pusy dala nějaký hadr. Suše jsem polkla.

Pětka

Vystoupil jsem z auta a pochodoval okolo auta. Najednou se blížilo auto. To budou oni, pomyslel jsem. Auto zastavilo a vystoupily z něj mě dvě známé osoby. "Kde je kufřík?" vyřkla Cha-Cha. "Drží ho tamhle můj poloobří bratříček, takže pokud byste se ho pokusili zastřelit, váš kufřík bude na padrť dřív, než tam doletí kulka." usmál jsem se falešně. "Takže, jak si navzájem pomůžeme?" zeptal se Hazel. "Vy my zavoláte Jednatelku, a až poté, dostanete kufřík.. O čem budeme mluvit není vaše věc, a o kufříku se nezmíním, platí?" osvětlil jsem situaci.

Cha-cha se otočila a vydala se k telefonní budce, zatímco Hazel an nás pozorně koukal a byl připraven střílet. "Pětko, znáš plán s Osmičkou, tak to neposer jo?" řekl mi na poslední chvíli Luther. Kývl jsem a vydal se za Cha-Chou. V tom uslyším troubení, tak se otočím. Řítí se k nám nějaké cukrářské auto. A v něm sedí.. Klaus s Diegem?! "Co to kurva je?!" řekl jsem potichu, spíše sám pro sebe. Auto se k nám rychle řítilo, čili jsem jen tak tak stihl uhnout z cesty. Cha-ha, která mezitím stihla zavolat Jednatelce, se také otočila a něco zařvala. Hazel na nás vystřelil a poté hned uskočil mimo dosahu vozu. Když bratři projížděli těsně kolem mě. Klaus mi s úsměvem zamával. Pak se najednou všechno stoplo. Lekl jsem se, ale pak mi došlo, že to je Jednatelky práce. Každou chvílí jsem jí očekával.

"Ahoj Pětko." ozvalo za mnou. "Zdravím." odpověděl jsem. "Tak, Pětko, co vynechat ty formálnosti a jít rovnou k věci?" zeptala se. "Mile rád." ušklíbl jsem se a namířil na ní pistolí. "Pětko, opravdu to chceš? Chceš mě zabít? Nahradí mě, tím si nepomůžeš.. Jsem jen malým, kolečkem, celé Komise.." řekla mi s pobaveným pohledem. Zamyslel jsem se nad tím. " Takže, co vlastně chceš Pětko? Nemyslím ty naivní představy o spojení rodiny a spokojeném životě.. Co tě vede k těmto činům?" zeptala se. "Ty to víš.. Chci, aby byla moje rodina živá a zdravá, a to mi ta vaše apokalypsa, trochu ztěžuje.." zasmál jsem se ironicky. "Pětko, apokalypsu neovlivním ani já, a to je co říct.. Každopádně, chtěla jsem ti nabídnout práci.. Ne jako minule, ale rovnou ve vedení.. Co ty na to?" odmlčela se. Zamyslel jsem se. "Ne, to určitě ne.. Možná bych o tom začal uvažovat, po tom, co bys mi slíbila, že má rodina apokalypsu přežije, což je, jak si řekla, nemožné.." podíval jsem se jí do očí. " Pche, s tímhle jsem počítala.. Co by na to řekla Osmička Pětko? Jediné, co jí, doslova, udržuje při životě, je naivní představa, budoucnosti s vámi.. Myslím, že jí to zlomí srdce.." chytla se za srdce a zatvářila se dotčeně. Lekl jsem se, a to dost. Narazila na mé slabé místo. Ale ona určitě lže. Zhluboka jsem se nadechl a připravil se na Lutherovo hru. Rozhodným tónem jsem řekl " Na Osmičce nezáleží, ať si dělá co chce.. To ona nás zradila, tak ať nám laskavě zmizí z života.. Navždy! Nikomu na ní nikdy nezáleželo, jen všem překážela. Upřímně, jsem rád, že někam zmizela, zrádkyně, zmije, nikdy jsem se o její návrat neprosil, akorát nám všem s jejím příchodem zničila životy. Ať si třeba chcípne, my jí na pohřeb nepůjdeme. Pche, nikdy nám na ní nezáleželo, vlastně, je dobře, že je pryč! Buď tak laskavá, a vyřiď jí to!". Vydechl jsem. Nemám tušení, kde se to ve mně vzalo. Samozřejmě jsem to nemyslel vážně, jen jsem musel být přesvědčivý. Navíc, opravdu netuším, jestli nás třeba doopravdy nezradila.. Chvíli se tvářila lehce vyvedeně z míry, ale pak se začala hrozně smát. "To.. To si opravdu myslíš? Kdyby tohle věděla, tak by nám na tu nabídku určitě kývla a nemuseli jsme jí téměř zabíjet.." pořád se smála. Já se trochu vyděsil, ale zachoval jsem klidnou tvář. Určitě lže. "A vlastně jí to vůbec nemusím říkat Pětko.. To je na tom ještě lepší.." pořád se uchechtávala. Vůbec jsem jí nechápal. Dost mě rozhodila. Tohle by mi Osmička totiž nikdy neodpustila.

Osmička

Po nějaké chvíli jsme zase uslyšela její hlas. Najednou jakoby se pode mnou propadla země. Dopadla jsem na tvrdý beton. Neměla jsem skoro žádnou sílu. Zatla jsem zuby a alespoň se posadila. Najednou jsem uslyšely jeho hlas. Jeho?! Stál tam na silnice, naproti Jednatelce a na tváři měl naštvaný a odhodlaný výraz. Dosunula jsem se k Jednatelce. V očích jsem měla slzy radosti. Najednou však prolomí ticho Jednatelka a řekne mu o tom, jak mě tam vězní. V jeho výrazu jsem poznala strach. Pětka na to ale odpověděl ty hrozné věci. Ve tváři měl odhodlaný výraz. Slzy v očích se náhle mění na slzy bolesti. Začnu tiše vzlykat. Jednatelka se začne smát a něco mu povídá. Nevnímám jí. Ta bolest je nesnesitelná. Zírám do prázdna a tiše trpím. Nechápu to. Opravdu si tohle myslí?! Najednou slyším své jméno "Osmičko, ukaž se nám." řekne Jednatelka s úsměvem. Já se zviditelním. Stejně nemám sílu na to se dál udržovat neviditelná. Podívám se mu do očí. Odráží se v nich zprvu snad radost, poté ale jeho oči upadají do tmavé stránky pocitu viny a bolesti. Jeho oči se zaplní slzami. "Je mi to tak líto.. Já to tak nemyslel.." zašeptá bolestivě. Pořád na něj jen beze slov, s očima plnýma slz a ve tváři s bolestnou grimasou. Zakroutím hlavou a dál vzlykám. Tak moc to bolí.. Tomu se nevyrovná žádná fyzická bolest, co jsem kdy ucítila. Teď mám chuť všechno zahodit. Můj jediný smysl života mě teď odepsal. Celá moje rodina mě zahodila.