Umbrella Academy - Mé druhé já

XXV.

Aaron

Vzlykala a Heidi svírala v náručí. Upřímně, nebyl jsem schopný posoudit, jestli se teď něco stane, nebo je až moc vyčerpaná. Když Heidi vydechla naposledy, opatrně jí položila na zem a zvedla své uslzené oči k obloze. Její bolestný výkřik protrhnul noční oblohu jako blesk. Tak intenzivní bolestný jekot jsem nikdy neslyšel. Klopýtl jsem dozadu. Pulzující bolest v hlavě, za kterou pravděpodobně mohl onen výkřik, neustupovala ještě několik sekund. Bylo mi jí skoro líto.

Dívka s rusými vlasy rozevlátými ve větru, který vyvolala, si pomalu stoupla. V dříve bílé košili, která teď však zářila rudou barvou krve. Převážně krve její kamarádky. Mrtvé kamarádky. Stála tam, zlomená, neschopná pohybu. Její pohled směřoval do země. Znovu zakřičela, ale tentokrát spíše rozzuřeně. Rukama při tom prudce máchla. Oblohou projel blesk a hrom. Vítr zesílil a začalo pršet. Zrychleně dýchala, v očích měla vztek. Začala se soustředit se na něco ve svých dlaních. Po chvilce jsem zjistil na co. Vyděšeně jsem docouval k nejbližšímu stromu. Těžce jsem polkl. Pod rukama se jí začal vytvářet větný vír. Pořád ho zvětšovala. Když byl tak desetkrát větší něž ona, evidentně jí jeho velikost vyhovovala, protože ho přestala zvětšovat. Dala do něj většinu svých emocí. Točil se neuvěřitelně rychle. Sem tam v něj problesk výboj elektřiny. Najednou celý výr mrskla směrem k opodál stojícím vojákům. Vrhla ho ně stejně jednoduše jako nějakou obyčejnou bowlingovou kouli. Neměli ani čas nějak vykřiknout. Vír je vcucnul jako malinu. Znovu zakřičela. Z očí jí tekly proudy slz. Vír se začal točit tak rychle, že už jsem to ani nedokázala vnímat. Upřímně, momentálně jsem se bál o svůj vlastní život. Bál jsem se jí, a to sakra moc. Věděl jsem, že je schopná hodně věcí, ale tohle jsem nečekal. Tohle nečekal nikdo.

Osmička

Jak už jsem vám říkala, Heidi posbírala kousky mého zlomeného srdce zpátky. Zašila jej. Tvořila víc jak 3/4 všech stehů, což jsem si nějak vůbec neuvědomovala. Někdy si uvědomíš, co pro tebe někdo znamenal, až když ho ztratíš. Je to smutné, ale je to pravda. Netušila, co právě teď dělám. Neřešila jsem to. Bylo mi to jedno. Jen jsem ze sebe potřebovala ty emoce dostat. Uvědomovala sem si, že je mrtvá. Že je mrtvá jen kvůli mně. Nikdy si to neodpustím. Ponesu za to vinu do konce života.

Větný vír, do kterého jsem pochytala všechny vojáky, kteří jí zabili, jsem popoháněla pořád k větší rychlosti. Myslela jsem, že mi vybuchne hlava. Vír znetvořoval místa, kde se nacházel. Cestou do sebe nabral několik stromů a jiným keřů. Každý strom vyrval z kořenů stejně jednoduše, jakoby to byla malá mrkev. Pak se jsem ho najednou zastavila. Ruce jsem vyhodila do vzduchu a pak zpět k zemi. Asi si dokážete představit, že to samé udělal vír. Trhaně jsem dýchala. Nohy se mi silně třásly. Ne, mé nohy se netřásly, třásla se země, na které jsem stála. Zvedla jsem pohled ke svému dílu. V zemi byla skoro dvou metrová díra o velikosti onoho víru. Všude okolo se válely zbytky stromů a lidských těl. Já sama jsem byla od pokrytá krví. Vojáci dostali to, co si zasloužili. Já už se ale neudržela na nohou. Frustrovaně si trhala vlasy. Nohy se mi podlomily. Choulila jsem se na zemi v klubíčku. Zmítaly se ve mě mé dvě osobnosti. Ta jedna, které se to líbilo. Chaos, zmatek, ničení, zabíjení. A pak mé druhé já, to které by se teď nejraději usmažilo v pekle. Potichu jsem vzlykala a polykala své vlastní slzy. Potřebovala jsem ho. Hrozně moc. Ale nebyl tu. Mé srdce bylo momentálně rozpadlé na milion kousků a po planetě chodily jen dva lidé, kteří by mi mohli pomoci. Jeden z nich je však mrtvý a druhý zaseklý v čase. Nevím, jestli jsem na studené zemi ležela minuty, hodiny nebo dny, ale jistě vím, že jsem neměla v plánu se zvedat. Moje mysl putovala mezi světem snů a realitou. Hrozně mě bolela hlava. Pak jsem se propadla do tmy.