Umbrella Academy - Mé druhé já

XXIX.

Polil mě studený pot. Moje zorničky pohledem nervózně těkaly mezi trojicí mužů v černých maskách, kteří se okolo nás nás začali stahovat jako smyčka okolo krku. Co jsem to zase udělala. Přivedla jsem jim Finna přímo pod nos. Kurva. Teď to musím zase všechno vyžehlit. Musím Komisi  držet v nevědomosti, co nejdéle to půjde. "Eileen, musíme zmizet." hlesl a jemně mě chytl za ruku. Zavrtěla jsem hlavou. "Eileen." zopakoval neústupným hlasem. "Musíme se jich zbavit. Viděli moc.".  Hlas jsem měla ledově klidný. "Co? Proč? Notak, Eileen, prosím, musíme pryč." zaúpěl. "Ty musíš pryč." opravila jsem ho. "Cože? Sakra Eileen! Teď tě vůbec nechápu! Celou tuhle situaci nechápu!" obořil se na mě. "Jdi pryč, Pětko. Nechci, aby si to viděl, nebo aby se ti něco stalo." dál jsem si mlela svoje a jeho argumenty naprosto ignorovala. Teď jsem měla na práci důležitější věci, musela jsem vymyslet nějaký záchranný plán, který nás z celé téhle šlamastiky dostane. Upřímně, Pětka mi poměrně velkou část plánu svým náhlým příchodem zmařil, takže jsem některé kroky musela trochu změnit. "Eileen, nevím, co máš v plánu, ale bude to muset počkat. Teď odsud, ale hlavně vypadneme, oba dva, ano?". Neptal se. V tu chvíli mě něco napadlo. Otočila jsem se na něj a podívala se mu do hluboko do očí. Lehce jsem kývla. Viditelně si oddychl. Asi mě odsud nechtěl tahat násilím. Ruku mi stiskl pevněji a začal nás přemisťovat. na poslední chvíli jsem se mu vytrhla a s bolavým srdcem koukala, jak mizí. "Najdu si tě." zašeptala jsem do prázdna. Jedna zbloudilá slza se mi skutálela po tváři. Sotva něco dostaneš zpět, musíš to zase poslat zpět. Ale je to pro jeho bezpečí. Pro jejich bezpečí.

Pětka

Pak jsem se přemístil. V Knoxové jsem se však objevil sám. Eileen tady nebyla. Vyvalil jsem oči a rozhlédl se okolo. Přece tam nezůstala. To se jednou nemůže řídit podle mě. Musím se tam vrátit. Jenomže já nemám tušení, kde jsem to vlastně byl. Do opičí prdele. Luthere, Pogo, promiň. Teď si ale musím vzpomenout, jak to tak vypadalo. Po chvíli se mi to podařilo znovu jsem se tu objevil. Eileen už tu ale nebyla. Frustrujíc jsem zafuněl. Vojáci z Komise, kteří po nás evidentně šli, tu však pořád byli. Jen mrtví. Byli o sebe zády opření v podivném trojúhelníku. Význam byl prostý. Byla to zpráva. Výhružka přesněji. Opatrně jsem si jednoho po druhém prohlédl. První měl hlubokou ránu v hrudi, ze které vytékaly poslední pramínky horké rudé krve. Druhý měl spálené oblečení, pod kterým byly vidět zbytky znetvořené kůže a spáleného masa. Pravděpodobně musel uhořet. Otřásl jsem se. Hnusná to smrt. Třetí byl však nejzajímavější. Vypadal jako doslova vysušený. Byl celý scvrklý, tvrdý, rozpadající se. Jako kdyby mu někdo z těla odvedl všechny tekutiny, což asi nebylo daleko od pravdy. I přesto, že jsem už viděl hodně, tohle se mnou docela zamávalo. Při nejmenším jsem to nečekal. Opravdu by tohle dokázala? Ona? Taková na první pohled čistá duše? 

Každopádně, teď jsem si nevěděl rady. jedna moje část jí chtěla, potřeboval, okamžitě najít a už nikdy jí nikam nepustit, ale ta druhá tušila, že k tomu měla rozumný důvod. Přesto však převládala ta první, sobecká část.

Věděl jsem, že pokud nebude chtít být nalezena, nenajdu jí. Je to taková hra. A já bych tím porušil její pravidla. Mám však takový pocit, že ona už nějaké pravidla porušila taky.

Pravdou je, že netuším jak byla od doby co zmizela vychovávána. K čemu byla donucena, čemu byla podrobována, co se pro ni stalo normálním. Určitě si nedovolím říct, že to měla jednoduché. Nevím, čeho všeho je schopná. Podle mě to však neví ani ona sama. Tolik otázek a tak málo odpovědí. Může být nebezpečná? Ostatním, je ale hlavně sama sobě. Podle toho, co jsem stihl pochytit, vím, že její moc úzce souvisí s emocemi. Když jsou silnější, jedná impulzivně, nekontrolovaně. Když jsou slabé, jedná více opatrně a je si své činnosti plně vědoma.

Nezbývalo mi nic jiného, než se vrátit k Elliotovi a podniknout další krok. A samozřejmě doufat v to, že je v pořádku, a že se brzo vrátí. Teleportoval jsem se zpět k Elliotovi. Mojí náladu naprosto dokonale popisuje slovní spojení pod psa. Člověk už se raduje z výhry, když v tom frnk, a seš zase na začátku. Z lékárničky jsem vzal nějaký gázový obvaz a ten si začal přidržovat u rány způsobené Pogem, která zase začala krvácet a vydal se do obýváku, odkud se ozývaly hlasy. Vkročil jsem dovnitř a pohledem přejel polonahého Diega, and kterým se skláněla Lila. V ruce měla nějakou svářečku, kterou mu pravděpodobně zacelovala ránu. "Ou. Neumřel." poznamenal jsem kousavě. "Zklamanej?" zeptala se s cukajícími koutky Lila. "Že tě vidím? Vždycky." falešně jsem se usmál. "Tolik agrese v tak malým balení.. Pořezal ses při holení? Naučím tě, jak se holí chlapi." zašklebila se. "Ne, jen jsem se nepohodl se starým rodinným přítelem." zamračil jsem se. Lezla mi na nervy. Najednou jsem si vzpomněl na Elliota. Rozhlédl jsem se okolo. Můj pohled utkvěl na něm. "Ty si ho nerozvázala?" zeptal jsem se s povytaženým obočím. "To jsem měla?" zeptala se s jiskrou v očích nazpátek.

Následně jsem ho probudil a rozvázal, protože jsem potřeboval, aby hlídal nějaké vybrané přístroje, které by mi relativně mohli vysvětlit nějaké nezodpovězené otázky. Pak jsem si šel za chvíli odpočinout a vymyslet, co dál. "Hej, něco tu máme." ozval se najednou Elliot. Já se k němu zamračeně vydal. Něco tam pípalo a blikalo. "Jedna z těch tvých mašinek se rozjela." dodal. "Která?" zamračil jsem se a sklonil hlavu k monitoru. "Atmosférický radar." odpověděl. "Bezva." vydechl jsem. "Ne, nechápu to. Co se snažíš zachytit? Hurikán? Bouřky?" typoval. "Zvukový vlny." opravil jsem ho. "Zvukový vlny? Skvělý.." zopakoval. Já si však pozorně prohlédl místo, odkud byly tyto vlny vyslány a teleportoval se tam. Zaraženého Elliota jsem neřešil.

Dostal jsem se na nějaké pole. Zamračil jsem se ohrnul nos. Z hlavy jsem si sundal kukuřičný list a poupravil si sako a kravatu. Pak jsem se zvědavě rozhlédl okolo. Nacházel jsem se uprostřed pole v nějakém jak kdyby vypáleném kruhu. "Fíha." okomentoval jsem Vanyinu práci. Teď ale musím najít jí. Dřív, než jí najdou ty albínský krysy.

Osmička

Stála jsem a tam pozorovala ho. On mě samozřejmě neviděl, protože jsem použila  jistou schopnost, díky které jsem dočasně neviditelná. No, přiznávám, na vojácích z Komise jsem se trochu vyřádila. Nějak jsem Komisi však zprávu poslat musela. Někdo by si řekl, že je to spíš výhružka, ale tak to nebylo. Byla to prostě řečená zpráva, že takhle brzo skončí oni. Zvládla bych překousnout hodně věcí, ale pomsta v podobě Heidi byla přespříliš. Sice byla účinná, ale zaručili si tak první místo na mém žebříčku obětí. A co bych byla za vraha, kdybych je před jejich smrtí trochu nepostrašila. Nevynervovala. Vlastně na mě můžou být hrdí. Stala jsem se tím, co ze mě chtěli. A získali si tím jistou jízdenku na smrt.

Emoce, psychicky a sociálně konstruované procesy, zahrnující subjektivní zážitky libosti a nelibosti, provázené fyziologickými změnami, motorickými projevy, změnami pohotovosti a zaměřenosti. Hodnotí skutečnosti, události, situace a výsledky činností podle subjektivního stavu a vztahu k hodnocenému, vedou k zaujetí postoje k dané situaci.
Dlouhodobá intenzivní emoce, která ve mě převládala a pomalu přebírala moc nad racionálním uvažováním, byla nenávist. Byla jsem si vědoma, že se pohybuji na velmi tenkém ledě, který by mohl kdykoli prasknout a já bych do toho zase spadla, ale nedokázala jsem se sebou nic zásadního udělat. Ačkoli je to divné přirovnání, onen hřejivý pocit lásky, který mě k rodině vázal, bylo to jediné, co ten led udržovalo dostatečně pevný. A nejen to, rodina ho udržovala tvrdý, aby jsem se z něj mohla dostat úplně. Pak tu však byli lidé, kteří se zuby nehty snažili, aby ten led roztál. Mezi zbývajících pár lidí, patří ti, co se nebojí na ten led jít se mnou. Což jsem, ale nevěděla, je to, že se mezi nimi nachází i zrádci, kteří z druhé kapsy vytáhnout sekeru, a led pod tebou násilím rozbíjí. A to i přes to, že tam spadnou taky.