Sluncí je více

Zážitek První

Jonáš nadšeně vyběhl schody a krátkým stisknutím tlačítka zazvonil na dveře. Po pár vteřinách mu s obrovským úsměvem na tváři otevřela babička.

„Přesně tenhle úsměv jsem dneska potřeboval,“ pomyslel si.

Vstoupil dovnitř a ucítil tu úžasnou vůni bábovky. Babičku obejmul a ona ho už automaticky pobídla, ať jde dál. Byl to pro něj takový druhý domov, takže nepsané pravidlo „chovej se jako doma,“ tu bylo automatické.

Jonáš se s letmým pohledem na své zápěstí odebral ke knihovnici a zasekl se u poličky s poezií. Potřeboval se trochu vzpamatovat z toho, co dneska zažil.

Rád totiž často, a hlavně sám, sedával v jedné malé kavárničce poblíž vysokoškolských kolejí, kde kolikrát i hodiny pozoroval mladé lidi, jak koketují, řeší náramně životně „důležité“ problémy a sdělují si zážitky za poslední dva strávené týdny, ale hlavně psal poezii. Nebo se o to alespoň snažil. Miloval ji číst, miloval si představovat jednotlivé příběhy vepsané do veršů a miloval tu představu, že by někdy napsal něco tak krásného.

Už pěknou řádku let se o to sice snažil, ale nikdy mu to nijak extra nešlo. Vždycky tomu něco chybělo. Jeho verše byly vždycky suché a jakoby bez vášně a citu. Doufal, že pílí jednou dojde k vysněnému cíli.

Když dnešní odpoledne seděl na zadním dvoře kavárny na svém oblíbeném místě popíjel čaj a už se okolo něj vystřídalo několik párů i jednotlivců, přisedla si k němu mladá dívka.

Byla tak maximálně o tři roky mladší, krátkovlasá špinavá blondýnka s ofinou, velkýma zelenýma očima a výrazným rozpláclým nosem. Vypadala udýchaně a usmívala se od ucha k uchu. Chvíli na sebe zíraly, on na ní zaskočeně, zatímco ona na něho s úžasem v očích. Po chvíli ze sebe Jonáš konečně vyblekotal: „Ano?“

Dívka mu podala ruku a představila se.

„Těší mě, Amálie.“

Jonáš nejistě na oplátku natáhl ruku a vyslovil své jméno, čímž spustil obrovský vodopád slov. Amálie mu začala vyprávět o tom, jak se pohádala s přáteli a jak jí stejně přijdou hrozně úzkoprsý, takže se na ně vykašlala a řekla si, že chce poznat nové lidi. Všechno to omotala spoustou zbytečných slov, že Jonáš sotva stíhal vstřebávat, co říká.

Přes všechna ta slova a náhodnými fascinujícími zážitky jak z filmu, se konečně dostala k jádru pudla.

„Před pár hodinami jsem se setkala s partičku, prý to byli tví přátelé. Byli moc milí a pozvali mě na oběd. Říkali, že studují nějaký psaní… Ty taky?“

„No jo, odtamtud se vlastně známe. Je to tvurčí psaní.“

„Tak skvěle! Poslali mě za tebou, že prý píšeš básničky a tak.“

„Nevím jestli se tomu tak dá úplně říkat, snažím se, ale…“

Ani ho nenechala domluvit a začala zase to svoje.

„Víš, já totiž miluji poezii. Prostě ta krása a jemnost. Sonety od Shakespeara, Torzo života od Tomana, nebo i obyčejná Kytice. Já bych totiž hrozně chtěla, aby někdo napsal báseň o mě.“

Zadívala se do klína a s úsměvem si zastrčila pramen vlasů za ucho. Jonáš naprázdno polkl.

„Nejsem si jistý, jestli by to úplně splňovalo tvá očekávání, vysoukal ze sebe. A nevím, kde bych na to vzal čas, a navíc tě vůbec neznám,“ uchechtl se.

Amálie se svým permanentním úsměvem zvedla ze stolu Jonášovo pero, vzala jeho ruku a napsala mu na zápěstí telefonní číslo. Zvedla se od stolu se slovy: „Kdyby sis to náhodou rozmyslel.“ a odešla.