(Ne)milovat

23. Déšť je krásný

Měla jsem pocit, že na sobě cejtím jeho ruku, na svým boku. Pootevřela jsem oči a zamžourala do tmy. Na chvíli jsem oči zase zavřela, s úmyslem se posadit a jeho ruku dát pryč. Jenže když jsem oči zase otevřela, už bylo světlo. Teda... úplně bych to nenazvala slunečným dokonalým ránem.

Vlastně to bylo naprosto obyčejný ráno. Takový to, co lidem připomnělo, jak obyčejný a vlastně krásný rána mohou být.
Bylo zataženo a pršelo. V neměnném rytmu kapky dopadaly na na střechu a voda následně tekla okapem. To kapání vody, který bylo výrazně slyšet, mě zvláštně uklidňovalo.

A dalším překvapením bylo, že tady Michael už ani nebyl. Takže to jak mě v noci vzbudila jeho ruka na mým těle... tak jsem musela zase usnout. Vadilo mi, že se mě dotýká, ale jestliže spal, tak se to dá přežít, no ne? Že si ani neuvědomoval, že se mě dotýká, což mě na jednu stranu uklidňovalo a na stranu druhou to bylo trochu děsivý.

Líně jsem se v přikrývce převalila na druhou půlku a protáhla se. Z deky i ze samotné postele jsem ucítila jeho osobitý zvířecí pach... něco mezi psem a lesem... nebo vůní trávy. Bylo to zvláštní a navíc zvláštně nezaměnitelný. Vždycky bych jeho vůni poznala, i když se mi to nelíbí, jenže když on má fakt velice intenzivní, nezapomenutelný a nezaměnitelný pach.

Až teprve teď jsem se všimla jogurtu s ovocem a čaje na nočním stolku. Pravda byla, že to bylo milý, i když mě štvalo, že to sem dal právě on.
Posadila jsem se a snídani si dala, protože jsem vlastně měla vážně hlad. Ani mi nedošlo, že mám takovej hlad, dokud jsem si nevšimla jídla, zvláštní.
Když jsem dojedla, zase jsem se rozvalila na posteli. Bylo to totiž strašně příjemný a jestliže prší, stejně se nic moc dělat nedá, aspoň ne venku a navíc mě se dobře leží a pořád si připadám trochu vyčerpaně z tý mojí teploty co jsem měla, nebudu lhát.

Na jednu stranu mě zajímalo, kde asi Michael je... a na stranu druhou sem byla ráda, že tady není a bylo mi jedno, kde je. Hlavně, že není tady.
Dobře, to jsem možná trochu zakřikla, měla bych si dávat pozor na to nad čím přemýšlím.
Protože on právě vešel do pokoje... a jeho oblečení bylo totálně promlčený. Byl bosa, z oblečení i z vlasů mu kapala voda a po obličeji i rukách mu tekly kapičky vody.
Ležela jsem a ani se nehnula, když naprosto v klidu došel ke skříni. Musel vědět, že jsem vzhůru, nebo to snad neví?

,,Chutnala ti snídaně?" dobře, tak to teda ví. Myslím, že není nic, co ten chlap neví, krucinál. Copak vlci jsou vševědci nebo co?!
,,Jasně, bylo to dobrý," odpověděla jsem nezaujatě právě ve chvíli, kdy ze sebe sundal totálně mokrý tričko.
,,A vzkaz jsi našla...?" dodal a já se zamračila a podívala se na noční stolek a potom na zem a tam ležel malej papírek.
'Snad ti bude snídaně chutnat ;)
A šel jsem si zaběhat, když jsem si všiml, že prší, protože běhání v dešti je skvělý.'

,,Možná, že by semnou všichni nesouhlasily, ale mám běhání v dešti rád. A to i v lidský podobě," podíval se na mě a já hleděla na něj... vlastně spíš na jeho tělo... ehm. Asi budu potřebovat psychologa, aby mě tohohle zbavil. Neměla bych sakra zírat na vlka, jako na boha krásy, krucinál!

Můj pohled pak neomylně sjel k jeho tetování. ,,No, většina lidí spíš běhá když je hezky, protože nechtějí být mokrý jako hadr na nádobí," zkonstatovala jsem a on se jen ušklíbl, ze skříně si vzal suchý oblečení a zmizel v koupelně.

Zatímco já se zvedla, došla ke dveřím na balkón a pak na něj vstoupila. Došla jsem k zábradlí a zadívala se na tu dálku, na tu krajinu a na toho vlka... moment, vlka?! Podívala jsem se k lesu a skutečně tam stál vlk a koukal na mě, zatímco do něj bičovali kapky deště a ten mě neomylně bičoval do obličeje i na tělo, až jsem musela přivřít oči. Vlk se oklepal, jakoby to k něčemu bylo když pořád prší, a zmizel v lese, zatímco já zavřela oči, zaklonila hlavu a nechala studený kapky, aby mi dopadaly na obličej.

Nevím, jak dlouho jsem tam stála, ale neřekla bych, že to bylo tak dlouho, abych nastydla, ale on má evidentně jiný názor...
,,Zbláznila ses?!" ozvalo se zamnou vrčení, za pas mě chytili dvě ruce a najednou jsem stála uvnitř a cítila jsem za sebou horkost jeho těla... evidentně polonahýho těla, že ano?
,,Ještě včera jsi měla horečku a teď lezeš na balkón, když prší?!" zavrčel mi do ucha a v ten moment mnou projel známý strach a panika, protože on byl až moc blízko, takže jsem se začala snažit od něj dostat, ale on jakoby... ztuhnul, jakoby se z něj stala socha.

,,Jsem sakra v pohodě, tak mě pusť!" zaprskala jsem jako vzteklá kočka a zaryla mu nehty do ruky. Rozšířili se mi zorničky, když se jeho rty dotkly mýho krku a v ten moment jsem mu patou dupla na nárt a on mě s vrčením pustil, takže jsem od něj popošla dál a naštvaně jsem se na něj podívala. Jasně, skutečně neměl tričko. Přejel jsem si rukou po krku, abych se zbavila pocitu, že se mě dotýkají jeho rty.

,,Tohle už nedělej... nikdy to už sakra nedělej!" zaprskala jsem a odešla z jeho pokoje, přičemž jsem práskla s dveřma. Šla jsem se převlíknout a on to evidentně věděl, proto mě nechal odejít. Došla jsem do pokoje kde jsem spala předtím a převlékla se do suchého oblečení.

Chvíli na to se otevřely dveře a když jsem se otočila, spatřila jsem nějakýho člena smečky. ,,Alfa vás chce v pracovně. A než budete něco namítat... být vámi, šel bych tam, protože je v takový náladě, že... no, prostě mi věřte, že ho nechcete víc naštvat," pousmál se a pak zmizel. A já měla chuť zabít sebe... ne vlastně toho vlka co tady teď byl, pak Michaela a pak sebe... nebo možná jen Michaela a pak odejdu, to zní ještě líp.

__________________
Páni, ono to nějak utíká. Jsme u dvacátý třetí kapitoly a zatím úplně nemám nijak zvlášť pocit, že se blížíme ke konci.