(Ne)milovat

14. Balkón

,,Jasně, že vím. Tak fajn! Za dva dny u mě. Sbohem!" Zavrčel jsem, položil to a mobil vztekle hodil na stůl.
________________
Pohled Michaela

Tyhle schůzky se dělali většinou kvůli tomu, že si alfy potřebovali promluvit o územích, nebo o různých smečkách.

Dělalo se to přibližně jednou za měsíc. Taky se tam řešily různé věci ohledně bojů, válek a takových věcech.

Bylo tradicí, že když jsou schůzky, dané smečky mezi sebou mají mír. A druhá tradice byla, že alfy na schůzkách měli své družky.... tedy pokud alfy družky mají. A nás pět alf, je mají všichni. Já byl jediný, kdo družku neměl. Ale teď už mám. I když je člověk.

A to bylo právě to. Rhea tam semnou být musí. Sice ještě nevím, jak to udělám, ale bude tam muset být. Navíc toho po ní nechci moc. Jen chci, aby tam seděla. To je celé.

Ať všichni vidí, že je má družka lidská dívka. Ať vidí, jaká je. Jak vypadá. Ale nikdo nesmí mou družku urazit. Jedno špatné slovo na Rheu, a budu naštvanej, pořádně naštvanej. A to nechci. Takže snad budou všichni alfové natolik rozumní, aby mou družku neuráželi.

Pohled Rhey

Otevřela jsem oči a hleděla na tmavá nebesa postele. To byla moje zábava, aspoň na chvíli. Protože ta postel byla vážně pohodlná a mě se zrovna hýbat nechtělo.

Než mi došlo, že jsem usínala na zemi, u dveří a v zoufalství. A tahle dokonale měkká postel, určitě není ta nepohodlná podlaha dole v hlavní hale.

Opřela jsem se o lokty a rozhlédla se po pokoji. Vybavení pokoje bylo o něco tmavší, než v pokoji, kde jsem byla doteď. Proto mi vybavení pokoje přišlo spíš mužské. Taky vůně v pokoji, odpovídala tomu, že je to pokoj mužský.

Pomalu jsem se posadila a dál se rozhlížela. Na kraji postele bylo nové oblečení. A i když mi pořádně nedochází, v jakém pokoji v domě se nacházím, ta sprcha byla tak lákavá, že mě to momentálně příliš nezajímalo.

Udivilo mě, že je venku tma. Protože když jsem usínala, bylo světle a bylo asi dopoledne. A teď je venku už tma. Asi jsem fakt byla unavená.

I když mi hlavou momentálně vrtaly myšlenky, v jakém to jsem pokoji a hlavně, jak jsem se sem dostala, i tak jsem šla prostě do koupelny. Protože jsem toužila po té horké vodě.

Proto jsem vešla do koupelny a po chvíli už stála pod horkou vodou.

Nechala jsem vodu, aby po mě stékala a snažila se z hlavy vytěsnit všechno, co mi u těch dveří řekla ta blbá vlčice. Snažila jsem se nemyslet na to, že jsem tady uvězněná, evidentně už napořád.

A především jsem se snažila nemyslet na to, jak jsem se dostala do pokoje a proč do neznámého pokoje.

Ale přestože jsem nad tím už nikterak nepřemýšlela, nebo se o tom aspoň snažila nepřemýšlet, začínalo mi docházet, jak jsem se do pokoje dostala a čí to pokoj je.

Kdo jiný, by se mě dotýkal a vůbec se obtěžoval s tím, mě dostat do jeho postele, než alfa Michael. Jedině on, tak moc toužil po tom, se mě byť jen dotknout. Takže bylo tak nějak jasné, kdo se odvážil se mě dotknout a odnést mě do pokoje.
A jestliže jsem přišla na tohle, tak to vede i k odpovědi na mou druhou otázku. Jestliže mě odnesl on, je potom jasné, v čí koupelně, a hlavně v čím pokoji, se právě nacházím. A to bylo to, co mě děsilo, díky čemuž jsem se bála.

Právě se nacházím v pokoji toho, jehož už nechci vidět. Nacházím se v pokoji jedné z největších šelem. V pokoji samotného alfy Přízračné smečky.

Vyšla jsem z koupelny a okamžitě chtěla opustit pokoj. Když v tom mě upoutaly dveře, vedoucí... na balkón. Nemohla jsem tomu odolat.

Proto jsem se ke dveřím rozešla. Nakoukla jsem skrze tmavé závěsy ven a spatřil krásný balkon. Proto jsem se pousmála a chytila za kliku. Zatajila jsem dech a zmáčkla jsem kliku. Na rtech se mi vykouzlil úsměv, když dveře cvakly a následně se otevřely.

Pomalu jsem vešla, bosýma nohama, na balkón. Studené dlaždičky na balkóně mě okamžitě začaly studět na chodidlech. I tak jsem udělala pár kroků a tak se dostala až ke krásnému, bílému zábradlí.

Ty studené dlaždičky opravdu hodně studěly, až mě z toho lehce pálily nohy. I zábradlí, na kterém jsem měla položené ruce, nepříjemně studělo.

Ale i přesto jsem nedokázala zrak odtrhnout od noční krajiny. Na obloze se vyjímal veliký, zářivý měsíc a celá obloha byla pokryta hvězdami. V dálce se tyčily vysoké, černé smrky. Jinak všude vládla neuvěřitelná tma a krásný klid.
Jediné, co se ozývalo, bylo šumění listí, jak si chladný večerní vítr profukuje v korunách vysokých stromů.

A přesně takhle bych chtěla zůstat. Už napořád. Jen sledovat tu nádhernou a volnou krajinu. Vnímat vůni lesa, a to nejlepší.... vůni večera, noci, klidu, divokosti, svobody. A právě v tu jedinou chvíli jsem se cítila volná.
______________
Další kapitola by mohla vyjít ještě dneska, když mi to vyjde ❤️