(Ne)milovat

26. Vlčí knihy

Měla jsem pocit, že ho cejtím všude... jak jeho dotyky a tělesný teplo, tak jeho vůni.
_________________
Pohled Rhey

Bylo celkem brzo ráno... a já seděla na svojí posteli v tureckým sedu, přes nohy jsem měla deku a hleděla jsem do zdi naproti posteli. Nemohla jsem už spát, protože jsem myslela na tu pitomou schůzku alf, kde bude pět alf včetně Michaela, a jejich čtyři družky... a která bude dneska a kam musím jít, aby mě pak pustil pro moje věci... což ano, bude to šance na útěk. Toho jsem si byla víc než vědoma... první a asi poslední nejbližší šance. A já jí musím využít, protože tady nechci strávit zbytek života s alfou, co si myslí, že mu patřím. On si myslel, že mu patřím, ale já to tak rozhodně necítila. Necítila jsem to co vlci... a nesnášela jsem jeho o všechny ostatní vlky.

Měla jsem dlouho pocit, že vstát z postele je až příliš nadlidský výkon. Takže mi to trvalo, ale nakonec jsem si šla umejt obličej, převlíkla se a pomalu vyšla z pokoje. Rozhlédla jsem se po chodbě, ve který kupodivu panovalo ticho... nic než ticho a ani jsem nikoho neviděla. Sešla jsem do kuchyně a udělala si něco ke snídani a ani teď se nikdo neobjevil. Nevypadalo to, že by se nějak chystali na tu schůzku. Takže jsem se zcela nepozorovaně dostala do knihovny, posadila se na jedno z křesel a začetla se do knížky, což mi pomohlo na chvíli nevnímat realitu, takže ani nevím, jak dlouho jsem tam byla.

Ode dveří se ozval zvuk a já tam hned sjela pohledem, jen abych spatřila Michaela, jak se opírá o rám dveří a sleduje mě zcela bez pohybu a s úsměvem na rtech. Už zase. Vadilo mi, jak neslyšně vlci umí chodit.

,,Dobré ráno," usmál se ještě intenzivněji. A já něj jen zírala, ale jeho úsměv to nesrazilo. Skenoval mě pohledem, jakoby mě viděl poprvý a zkoumal každý můj detail. V jeho očích byl zvláštní... klid a spokojenost. Vypadalo to, že se dobře vyspal, narozdíl ode mě. Mě se spalo blbě a budila jsem se, protože jsem pořád myslela na tu hloupou schůzku alf.

Pomalu se dal do pohybu a já sjela pohledem zpátky do knihy... ale pak zase na něj. A on mě obešel a došel k nějaký polici vzadu v rohu, kde jsem na knihy ještě ani nekoukala, ze které vytáhl nějakou knihu a zase se otočil na mě, přičemž jsem se pohledem rychle vrátila do knihy... ale byla jsem si téměř jistá, že mu můj pohled neunikl. A pak jsem strnula, když přešel ke křeslu kde jsem seděla, opřel se rukama o područky kde jsem neměla ruku a sjel do dřepu. Nejistě jsem k němu sjela pohledem a střetla se tak přímo s pohledem jeho šedivých očích, v nichž panoval... prostě klid. A kdyby jsme byli v jiný realitě, nebo dimenzi a on nebyl vlk, řekla bych, že v nich má i bezpečí. Ale to v téhle dimenzi není možné. Jak bych mohla být v bezpečí u takového zvířete?

,,...nemyslíš?" zmateně jsem zamrkala, když mi došlo, že něco říkal. Jak jsem ho sakra mohla nevnímat?! Nechápala jsem to... to jsem tak moc vnímala jeho oči a to co v nich je, než abych vnímala jeho přítomnost a to co říká? A když jsem se zmateně zamračila, na tváři se mu objevil úsměv... vlastně spíš skoro úšklebek. Vysmíval se mi?!

,,Ptal jsem se, že ten dnešek třeba nebude tak špatný... nemyslíš?" povytáhe obočí. A teď jsem si nebyla jistá, jestli se ptá vážně. Protože vážně si myslel, že by pro mě dnešek mohl bejt lepší než špatnej? S tolika alfama v jedný místnosti? A s jejich blbě oddanýma družkama? Jo, tohle rozhodně bude špatný, aspoň co se mě týče.

,,Mojí odpověď na to znáš. Víš, že tohle nechci... moc alf a moc vlků. Už takhle je jich tady víc než dost," namítla jsem a podívala se zpátky do knihy. Měla jsem pocit, jako bych na sobě znova cejtila jeho rty... a letmo jsem zaznamenala, že se ke mě pomalu lehce naklání. Takže jsem prostě najednou prudce zavřela knihu, zvedla se a přešla k regálu s knihami. Ale podle tichýho uchechtnutí, co jsem zaslechla, jsem tušila, že mu to náladu nezkazilo. Jakoby od té doby co mě políbil, měl prostě jen... dobrou náladu. Bylo to divný a vlastně i na jednu stranu děsivý.

,,No nic, jdu si dát snídani, užij si to tu," dodal po chvíli a pak jsem jen slyšela, jak odchází. Díky bohu, konečně. Uklidila jsem knihu, co jsem doteď četla a ještě pro jistotu se podívala ke dveřím. Pak jsem přešla k policím v rohu, které byli trochu jakoby ve zdi... jakoby se je někdo pokusil trochu skrýt, víc než ostatní police... a byli to ty police, u kterých předtím byl Michael a ze kterých si vzal a odnesl nějakou knihu. Většinu z nich jsem neznala... protože měli na hřbetu knihy buď divný názvy, dost možná v latině, nebo měli na hřbetu nějaký znak. Jeden z těch znaků vypadal zlatě a vypadalo to jako... dvě vlčí hlavy zapletené do sebe, asi podobně jako jin jang. Lehce jsem se zamračila a radši znovu pohledem sjela ke dveřím a pak jsem knihu vytáhla. Pohledem jsem přejal znak, který byl znova, ale větší, vyrytý i na hlavním obalu... a pod tím byl malej nápis, stejně tak zlatej, opět v latině "vinculum animarum duarum - soulmate".

Zamračila jsem se a na chvíli knihu odložila a po chvíli hledání našla slovník... latinský, bylo jasný, že ho tady budou mít, když se tak angažují v latině. A po nějaký chvíli hledání jsem našla to, co jsem potřebovala. A podle slovníku to znamenalo "pouto dvou duší - spřízněné duše". Znovu jsem se zamračila, slovník uklidila a vrátila se pro knihu o spřízněných duších... družka a druh, že ano? Velice velké vlčí téma.
Otevřela jsem jí a začala listovat. Bylo tam podrobně popsané pouto mezi dvěma vlky, co jsou druh a družka... a dokonce byli zmíněné ojedinělé spřízněné duše, neboli druh a družka co jsou vlk a člověk. Je to výjimečný jev, ale občas se stane... možná bych mohla Michaela tou knihou umlátit, protože proč ne.

Listovala jsrm dál, ale pak jsem se o pár stránek vrátila, když mi došlo, že jasně zahlédla něco jako kapitolu s názvem "Spojení druha a družky". Moje zamračení jen nabíralo na intenzitě... s každým dalším slovem, co jsem četla

"Upevnění pouta druha a družka nastává ve chvíli, kdy - často první druh, ale není to žádným pravidlem dáno - kousne svou družku do krku a ochutná tak trochu její krve. Družka  poté udělá to samé. Oboum dvoum na krku zůstane nepatrná jizva, dávající najevo, že už oba našli svou spřízněnou duši. Jejich pouto to zpevní a ani jeden z vlků by si ani neuměl představit, že by někdy svého druha či družku natrvalo opustil, protože jsou pro sebe vším..."

Kniha mi vypadla z třesoucích se rukou a začínala jsem panikařit. Můj dech se stával trhaný a tep opovážlivě přidával. Sehnula jsem se pro knihu, přičemž se mi lehce zamotala hlava, z mála vzduchu v mých plicích. Vrátila jsem knihu na místo. Tohle snad ani nebylo možný... nejenže mě tady plánuje držet celej život, ale ještě mě hodlá kousat do krku?! Tohle nemůže myslet vážně!
Věděla jsem o tom... tak nějak jsem věděla, že to vlci dělají a někdy jsem viděla i ty malý nepatrný jizvy na krku ale... ale od tý doby co jsem tady, jsem si na to vůbec nevzpomněla...

Po chvíli, co se mi povedlo uklidnit svůj dech a dostávat tak do sebe dostatečný množství vzduchu, jsem se zase posadila na jedno z křesel v knihovně. Uvnitř sebe jsem pořád panikařila... ale snažila jsem se uklidnit tím, že to určitě neplánuje udělat v nejbližší době a já... ještě dneska k večeru nebo zítra mi dovolí jet do mého bytu pro všechny věci, co jsem tam nechala... bylo mi jasné, že nepojedu sama, ale někoho semnou pošle... ale i tak to bude moje šance na útěk... a po tomhle jsem tu šanci rozhodně hodlala využít... musela jsem. Nemohla jsem tady s ním zůstat navždy a čekat, kdy mě kousne, nebo se semnou nedej bože bude chtít vyspat... všechno z toho bylo tak nereálný... a já jen chtěla konečně už být volná od všech vlků.

____________
Ano, konečně jsem se vrhla na opravování kapitoly... a pravděpodobně budu opravovat i další, co mám předepsané. Teď když už konečně budeme za pololetím tak už snad nebude tolik testï a podobných věcí a půjde víc psát a vydávat.