(Ne)milovat

22. Divoká touha

Moje sny se vraceli stále dokola k situaci, kdy jsem utekla z domu kvůli Michaelovi, mrzla jsem v lese a našel mě Michael.
_________________
Pohled Michaela

Znova usnula, což uznávám, celkem mě to vyděsilo.

Proto jsem šel za smečkovým lékařem, Henrym. Protože jen on mi může říct, co s mojí družkou děje.

Vešel jsem do místnosti, kde měl Henry svoje vybavení a právě něco dělal na počítači.
,,Henry... ona se vzbudila a zase omdlela. Když jsem jí vzal do náruče, byla horká, přitom to vypadalo, že je jí zima." Obeznámil jsem ho se situací.

,,Ano, přesně to jsem čekal. Myslím, že prozatím bude stačit, když v bude v teple a bude pít teplý čaj. Mělo by to pomoct." Řekne a podívá se na mě.
,,Co se vlastně stalo, že utekla?" Zeptá se a já měl chuť prostě odejít a neříkat mu to.
,,Řekl jsem jí, že semnou musí být na tý schůzi, protože tam alfy mají své družky. A ona odmítla být tam s pěti alfama, tak utekla." Odpověděl jsem, opustil místnost a šel dolů do kuchyně udělat ten čaj.

Sotva jsem čaj udělal, zase jsem se vydal nahoru. Vešel jsem zase do svýho pokoje a hrnek ze kterého se kouřilo, jsem položil na noční stolek blíž k ní. Chvíli jsem na ní jen hleděl. Pohladil jsem jí po horký tváři, povzdechl si a přešel k oknu. Založil jsem si ruce na hrudi a zadíval se ven. Moje oči klouzaly po zasněžený krajině, po vysokých smrcích.
Z dálky se ozvalo vytí mojí smečky a já se nepatrně pousmál. Miloval jsem svojí smečku, i svůj život. Ale nebyl jsem šťastný a bez Rhey bych nikdy ani nebyl. Jenže potřebuju, aby mě k sobě pustila. Ale jak to mám udělat?

,,Tak jinak... není to žádost, ale rozkaz. Ty to musíš udělat." Řekl jsem a jenom na moment se v mých očích objevila jantarová barva vlčích očí. A ona vypadala dost možná vyděšeně.
Viděl jsem, jak se jí v očích zaleskly slzy, než otevřela dveře a vyběhla z mojí pracovny.

Zatřásl jsem nad tou vzpomínkou hlavou. Nebyl to rozkaz... měla to být jenom prosba. Jenže já nevěděl, jak jinak jí dostat na tu schůzku alf. Bylo to s ní těžší, než jsem si kdy vůbec dokázal představit a bál jsem se, že to bude ještě těžší.
Chtěl jsem jí splnit cokoliv, jenže odejít jí nechat nemůžu, zabilo by mě to... život bez ní by nebyl život, bylo by to jako každej den umírat, pořád a pořád dokola, až by mi z toho nakonec pravděpodobně hráblo. Kdysi mi někdo řekl o vlkovi, který ztratil svojí družku... zemřela v boji a on potom zešílel a pozabíjel několik členů svojí smečky. Proto jsem Rheu ztratit nemohl.

Pohled Rhey

Pomalu jsem pootevřela oči a zadívala se na nebesa postele.

Pootočila jsem hlavu a nejdřív jsem si všimla Michaela stojícího u okna, zády ke mě... vypadal jako socha, nebylo téměř vidět, jak dejchá.
Potom můj pohled sjel na noční stolek, na němž stál hrnek, ze kterýho se kouřilo.
Michael se musel bát... tak strašně se musel bát.... no a co sakra?! Byla to jeho vina! Jen jeho!

Opatrně jsem se posadila, hrnek pomalu vzala do ruky a napila se. Mým tělem okamžitě projela vlna horka a já se napila znova a přivřela oči.

A ten otravnej alfa se otočil a podíval se na mě. Bylo vidět, že si úlevně oddechl, než se od okna rozešel ke mě.
,,Mlč! Je to tvoje vina!" Vyprskla jsem na něj. ,,Radši bych v tom podělaným lese umrzla, než se vrátit sem." Zavrčela jsem popuzeně a ten hrnek položila na stůl.

A jeho oči se změnily na vlčí. A možná se chystal po mě rovnou skočit, ale evidentně si uvědomoval, že by to nedopadlo nejlíp.

,,Dej mi už konečně pokoj, ty čokle prašivej." Odsekla jsem a vstala z postele a sotva jsem to ustála. Ale než mě stačil chytit abych nespadla, vběhla jsem do koupelny a zamkla se tam.
,,Potřebuju horkou sprchu, aspoň to mi dovol." Řekla jsem, protočila oči a pustila do vany horkou vodu.

Potom jsem se svlékla a se slastným vydechnutí si lehla do vany. Moje tělo se teprve až teď plně prohřívalo.

V tý vaně jsem strávila vážně dost času, ale tak trochu jsem ztrácela pojem o čase.
Potom jsem konečně, prohřátá od horký vody, z koupelny vyšla. Jenže on ležel na posteli. Polkla jsem a vydala se po špičkách ke dveřím, nehodlala jsem tady s ním zůstávat... ale ztuhla jsem, když se ozvalo jeho hnusný zvířecí vrčení a hned na to jeho hlas. ,,Tohle nechceš udělat." Řekl a já se na něj podívala. ,,Já myslím, že chci." Namítla jsem naštvaně. Přemýšlela jsem, co udělat, protože pravda byla, že jsem ho pořád nesnášela.

,,Poslouchej mě, Rheo," řekl po chvíli a na posteli se posadil. Ani jsem se nehnula, ale ani jsem nic neřekla, takže pokračoval. ,,když jsi utekla, myslel jsem, že strachy o tebe umřu. A když jsem tě viděl u toho stromu, asi se mi na chvíli zastavilo srdce. Chci tě na tý schůzce alf, ale nechtěl jsem ti to nařizovat, měla to být prosba." Podotkl a povzdechl si. Ale ne, nezajímalo mě to. Jenže já byla vyčerpaná a evidentně mi zase začínala horečka. Což byl důvod, proč jsem si nakonec lehla na druhou půlku postele, zády k němu.

,,Nesnáším tvůj druh a vždycky to tak bude, vlku." Procedila jsem skrze zuby. Hned na to se pokojem ozvalo moje vyjeknutí, když mě Michael prudce otočil na záda a rukama se opřel vedle mojí hlavy, přičemž jsem prudce zadržela dech a moje srdce začalo prudce přidávat. ,,Já se o tom nehodlám bavit! Chci na tebe bejt hodnej, ale když ty mě neustále tak neuvěřitelně vytáčíš. Nebudu diskutovat o tom, kam chceš jít a že chceš odejít od vlků. Já tě odejít nenechám, protože jsi můj život, ať se ti to líbí nebo ne. Nenechám tě jít... ani zemřít. Ale když budeš hodná, budeš mít všechno co budeš chtít. Moji vlci tě můžou vzít kamkoliv si řekneš, když se potom zase vrátíš. Budeš moct mít cokoliv co budeš chtít. A budeš tady v bezpečí, semnou a mojí smečkou." Dořekl a oddechoval jako po těžkém souboji, zatímco krev ve mě se vařila vztekem a umírající nadějí.

Chystala jsem se protestovat a vyřvat mu do obličeje tolik věcí, jenže jsem zase ztuhla, když se jeho palec dotkl mých rtů. ,,Jen to zkus... polib mě a slibuju ti, že to, co ti udělám, se ti nebude líbit!" Zaprskala jsem jako vzteklá kočka. Ale on se usmál. ,,Líbí se mi, když jsi taková... divoká a svá." A hned po tom, co to dořekl, se jeho horký rty přitiskly na ty moje, což byla další zástava mýho srdce. Jeho polibek byl drvej, hladovej... jakoby umíral tuhou to udělat... sakra, on tou touhou asi umíral. Ale jakmile ten polibek chtěl prohloubit, agresivně jsem se mu zakousla do jazyka, až jsem v puse ucítila kovou chuť jeho krve a nehodlala jsem ho jen tak pustit. A on zavrčel, pravděpodobně bolestí. 

Když se jeho ruka dotkla mýho boku, pustila jsem ho a odstrčila na druhou stranu postele. ,,Já tě varovala!" Zavrčela jsem a on... ten idiot se zasmál... vážně zasmál?

___________________

Narovinu, netuším kdy bude další kapitola, ale budu se snažit :* :)