Ophelia

Kapitola 5

Šly jsme po té nejtmavší části Londýna. Bylo mezi námi surové ticho, jediné co šlo zaslechnout, bylo klapání jejich už známých bot. Tohle ticho, které zde působilo nebylo pro mne vůbec příjemné. A pro ní, podle jejího výrazu také ne. Bylo to, jako bychom se topily v tom nejhlubším oceánu a nedokázaly ani jedna vyplavat. A ani dokonce jsme nemohly pomoct té druhé. „Pomohla by mi vůbec, kdyby mohla?" Vyplavila se mi tahle nepodstatná, ale pro mě velmi důležitá otázka v paměti. A proč mi  na tom vůbec zaleží? Proč mi vlastně záleží na ní, na Ophelii?

„Takže se jmenuješ Ophelie?" zamumlala jsem skoro neslyšitelně, jako bych si nebyla ani jistá jejím jménem. A i když jí to vypadlo před pár minutami z úst, jistá jsem si vážně nebyla. Upřímně jsem si nebyla jistá absolutně ničím, co se týkalo jí. Ani jejich blonďatých vlasů, i když to znělo absurdně. Něco ve mne mi říkalo, že bych jí věřit neměla, ale ta druhá část.. Ta hladově prahla po tom se jí se vším svěřit.

„Ano, Rue."  pohrdavě se zasmála. Asi jí ani nedocházelo, že jsem se zastavila uprostřed cesty a sjela jí nechápavým pohledem. Nakrčila jsem obočí a čekala.. Čekala, zda si všimne, že už nekráčím po jejím boku a reálně si toho všimla. Jen se lehce otočila a hodila na mě ještě více nechápavý pohled, než ten, který vyzařoval z mé tváře. 

„Jak víš mé jméno?" otázala jsem se ještě pořád udiveně. Srdce mi bylo o sto šest, a má neposedná mysl mi jen házela jednu otázku za druhou. Ale odpověď jsem na ně nevěděla a dokonce ani nečekala, že ona přizná pravdu. Vážně jsem očekávala, že třeba zrudne, nebo aspoň sebou cukne při této otázce. K mému zklamání se nic takového nestalo, a ona se opět zachovala tak chladně, že i dokonce led by byl oproti jejímu chování žhavý.

„Bavíš se Spencer a ta je sestra od mého spolužáka. Nebylo to tak těžké zjistit" opět se zasmála a naposledy potáhla cigarety, než nedopalek odhodila na zem a botou ho ušlápla. Pohledem mne pobídla k chůzi a já se zakýváním, jako poslušný pejsek se rozešla. „Takže přece jen, měla o mně zájem" pousmála jsem se a malinko zčervenala. Což mě zarazilo ještě více- přece jen, tohle se děje jen u lásky ke klukovi. Ale ona nebyla kluk, a ani jsem jí nemilovala. 

Mráz mi najednou proběhl po zádech a já se lehce nakrčila. Všimla si toho, jak nečekaně. Měla mě prohlídnutou celou, ani jsem nemusela nic říkat. Všímala si mého každého, ač někdy nadmíru drobného ucuknutí, nebo pohledu. Snažila se ze mne číst, jako kdybych byla kniha napsaná v rovnicích.

„Je ti zima?" zastavila se a podívala se mi do očí. I když svítila lampa jen skoro nepatrně, znovu z nich vyzařovala jenom pouhá nicota, která by pohltila vše živé. Tep se mi zrychlil a já začala strměji dýchat. Stála až moc blízko mne a mého srdce, kde jí rozhodně nemůžu nechat vstoupit.

„Už jsme skoro tady." ignorovala jsem její otázku a podívala se za ní, kde se týčil obří internát, neboli můj druhý domov. Bylo mi jasné, že kdybych se jí do těch očí dívala ještě déle, spadla bych také do té propasti. Do nekonečné propasti Ophelie. A i když jsem si to nechtěla připustit, možná jen jsem už padat začala. Ale každý pád je přece k něčemu vhodný, no ne?

Jen se uchechtla a ledabyle pravila: „Škoda, chtěla jsem být gentleman." Pohodila rameny a kráčela přímo k obří a mohutné budově. Zdála se mi uražená, ale to se takhle nedalo říci, jelikož její nálady se střídaly rychlostí mraků, které volně plují po obloze. Také byla vážně dobrá herečka a možná se jen snažila vyvolat ve mne pocit viny, že jsem si nevzala její modrou džínovou bundu. Jediná věc, která jí zvýrazňovala.

Na pokoj jsem došla hodně zdrceně. Vivien, která si četla zase Romea a Julii od Shakespeara si toho také všimla a zahltila mne všemožnými otázky. Snažila jsem se nad tím jen mávnout rukou, ale ona mě nenechala. Nakonec jsem jí můj traumatizovaný zážitek řekla, akorát jsem nahradila Ophelii někým jiným. Někým svalnatějším a potetovanějším-přesněji Zaccem Emberym.

„Víš co si myslím?," začala větu Viv a chytla mě za mé studené ruce. Ty její příjemně hřály, asi jako zapálený krb, kde bych seděla s Ophelii a pila kakao. „že se tě tou bundou snažil utužit. Víš co tím myslím ne?"

Vážně jsem nevěděla, co má na mysli a tak jsem jen zakývala hlavou a sklopila hlavu na mé bílé prostěradlo. Vivien, která seděla na mé posteli si přesedla do tureckého sedu a začala mi vysvětlovat její myšlenkové pochody: „Když ti chtěl dát bundu, tak věděl, že se ještě někdy budete muset vidět. Musela bys mu to pak vrátit a on by měl jasné minimálně jedno další setkání."

Takže o toto jí jde?  Vídat se dále a dále mne ničit? Vidí vůbec, co dělá? Jasně, že to neviděla. Ani Ophelie nemohla vědět, že mi pořád vyskakuje na mysli a to úplně všude. A jelikož mi zase nedala ani spát, tak jsem stiskla okolo třetí ráno na tlačítko: „Požádat o přátelství"