Ophelia

Kapitola 12

Uběhly dva týdny od toho, co jsme se viděly a šly spolu na kávu. I přesto jsem jí z té hlavy nemohla dostat, ale snažila jsem se to zamaskovat tím, že jsem trávila fakt hodně času se svými přáteli. Také teď jsem ležela na zemi v bytě od Spencer rodičů a dělala úkol do navrhování, zatímco ona si vybírala šaty, jenž si vezme na dnešní párty. Její rodiče totiž odjeli mimo město, a tak se Adrian rozhodl uspořádat pařbu století, jak tomu sám on říkával.

Celý den běhal nahoru a dolů, schovával drahé věci, chystal výzdobu a dával nám pravidla, kterých se máme podle něj držet. Mezi nimi patřilo třeba s nikým nespat, neopít se vzhledem k našemu věku do němoty a neztrapňovat ho, před jeho spolužáky. Spencer se nad jeho slovy jen zasmála a hned, jak zmizl z místnosti podotkla, že vše zkusí porušit do hodiny.

„Co na to říkáš?" vytrhla mne z myšlenek blondýnka, která už nebyla v šedých teplácích, jako před hodinou. Měla na sobě krátké, upnuté černé šaty a stejnobarevné podpatky. Její tvář se celá třpytila, na očích měla udělané linky a ze rtů jí vyzařovala červená matná rtěnka. Vážně jí to slušelo, o tom nebylo pochyb.

„Vypadáš krásně!" to bylo to jediné, co jsem ze sebe dostala, při čemž jsem svojí kamarádku pevně objala

„Co teď provedeme s tebou?" otázala se a projela si mě bleskově pohledem.

„Se mnou? Já myslela, že půjdu-"

„Vždyť já vím medvídku, dělala jsem si z tebe srandu," usmála se Spencer a ještě víc mě objala, „máš upřímně příšerný vkus, ale dneska to vypadá celkem k světu"

„Tyjo, děkuju Spencer. To je ta nejlaskavější věc, kterou si mi za dobu našeho přátelství řekla" pronesla jsem a obě jsme se začaly smát. Ležely jsme si v objetí do doby, než se ozval zvonek, což znamenalo jediné- hosté jsou zde a slavná párty může začít.

Po půl hodině to tady bylo už pořádně narvané. Hudba hrála, lidé pili a bavili se. Spencer, jak jistě řekla dodržela hned porušení pravidel od svého bráchy a tak jsme jí s Brianem od začátku neviděli. Vlastně jsme tady byli jediní prváci, takže vyznat se mezi davy lidí bylo opravdu obtížné. Někteří z nich seděli na pohovkách, pili pivo, levné Avanti či něco tvrdšího. Další tancovali u Dj, který se díval velmi soustředěně do notebooku se sluchátkem u ucha. A dokonce někteří, ti okusili své tajné choutky a teď někde leželi bez oblečení s člověkem, od kterého další ráno nebudou znát ani jméno.

Brian se celkem nervózně usmál a podal mi i jeho plastový kelímek: „jen si odskočím." Zmizel z místnosti rychleji, než nejrychlejší běžec z jeho maratonu. Opřela jsem se o stěnu, tiše si povzdechla a napila se tekutiny, která ani nevím, jak se jmenovala.

„Ahoj, nevíš, kde Brian šel?" pronesl mým směrem velmi mírný a něžný hlas, což mne donutilo zvednout hlavu a prokouknout si jeho vlastníka. Dívka, poměrně menšího vzrůstu s krátkými, na kluka vlasy. Její vlasy byly poměrně tmavé, celkem neučesané, padaly jí do očí. Ty byly také tmavé, jen zornička by se těžko hledala. Nejvíce mě ale zaujalo její obočí, jelikož bylo dvojí barvy. Na začátku ta nejtemnější černá a ke konci červená, barva úzce spjata s ohněm.

Její bledou pleť zvýrazňovaly linky a kruhy po očima, které jasně znázorňovaly insomnii, jenž dívka musí trpět. Na sobě měla volnou, tmavou mikinu, která jí dosahovala po kolena. Od nich jí šly vidět silonky s rybářskými oky a poté velké, mohutné a stejnobarevné kozačky. Kolem krku jí viselo několik řetězů, jakoby snad utekla z nějaké věznice. 

„Šel si odskočit. A ty jsi?" ještě jednou jsem se na ní upřeně zadívala. Její oči se zatřpytily radostí, jen co jsem řekla jeho jméno. Ledabyle se usmála a postavila se přede mě. Byla asi o půl hlavy nižší než já, mohlo jí být asi stejně jako mě. Nějak jsem ale nedokázala pochopit, že mi o této dívce kamarád nepopovídal. Možná je to i ona ten důvod, proč tak rychle vždy mizí ze školy.

„Jmenuji se Avril. Ty jsi pravděpodobně Rue, viď?" její lehký a milý hlásek vůbec neseděl k jejímu oblíkání, což mě celkem děsilo. Větší strach jsem ale dostala, když tato tajemná mladá dívka řekla mé jméno, zcela správně. Nestihla jsem ani odpovědět, jelikož se vedle mě objevila podnapilá Spencer, která sotva věděla kam jde. Hodila jsem na Avril lítostivý pohled a začala táhnout Spencer k volný sedačce.

„Co tě to napadlo proboha?" Spustila jsem, jenž co se její zadek dostal na pohovku, vedle pár stejně mimo lidí. Jen protočila oči a málem přepadla dopředu, když se snažila opřít o svá kolena. Posadila jsem se vedle Spen a zhluboka se nadechla. Nenapadlo mě ani nic jiného, než si vzít poloplnou vodku ze stolu a loknout si, co nejvíce to šlo.

Hned jsem ucítila hořkou chuť na mým jazyku a malinko jsem se zakřenila. Nebylo to nic výborného, ale přece jen jsem se napila znovu a znovu. Věděla jsem jen, že nechci skončit jako Spencer, která mi opět utekla z dosahu, aniž bych si toho všimla.

„Neměla bys to pít sama a bez zapíjení" ozval se pro mě, již známý hlas. Týčila se nade mnou dívka v košili, volných kalhotách a slunečních brýlích. Její obvyklé, rozpuštěné blonďaté vlásky byly sepnuté v rychlém drdolu. Na tváři jí pohrával úsměv a byť bych se vsadila, že v očích ďáblíčci.

„Jééé," protáhla jsem slovo, „má atraktivní zachránkyně, Ophelieeee." Má nálada byla očividně ve velmi dobré míře, což donutilo i samotnou Ophelii se usmát od ucha k uchu. Nepatrně zakývala hlavou a nahnula se ke mně, aby mi viděla přímo do obličeje.

„Připadám ti atraktivní?"

„To jsem neřekla"

„Ale jo, řekla. Minutu zpátky." Usmívala jsem se na ní jako sluníčko a pokrčila ramena s náznakem: „to je fuk." Rozesmála se a podrbala se na zátylku. Až teď jsem si všimla, že její košile je mírně rozepnutá a na krku má něco, co určitě nevypadalo jako nějaká obyčejná modřina. Projela mnou ostrá vlna, až jsem sebou cukla, čehož si samozřejmě dívka všimla.

„Pojď, vypadneme odsud"