Ophelia

Kapitola 2

Stála jsem před dveřmi mého nového pokoje. Nechápala jsem, jak bylo možný, že ten půlrok tak rychle utekl a já teď stojím tady. Před bránami svého osudu a jen já tahám za nitky. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla, jako bych se snažila polapit všechen vzduch, co na zemi ještě zbýval.  Nervózně jsem stiskla kliku a pootevřela lehce dveře. Poskytl se mi pohled na tmavší dívku začtenou do literatury.

„A- ahoj" zakoktala jsem se. Dívka zvedla své velké hnědé oči z knihy a zabodla je přímo do mne. Rozzářily se radostí, rty jí povyskočily do širokého úsměvu. Byla velmi krásná, tmavě hnědé kudrnaté vlásky ji trčely z obrovského drdolu. Na plnějších rtech se jí leskl jemný lesk na rty, zbarvením do světlé růžové barvy. Na sobě měla šedivou mikinu s kapucí, která byla tak obrovská, až jí dosahovala pomalu po kolena. Černé šusťáky odpovídaly tomu, že nejspíše nenosí ženský styl oblečení. 

„Ahoj má nová spolubydlící! Jsem Vivien, ty jsi nejspíše Rue, že?" mrkla na mě a ještě více se usmála. Jen jsem zakývala hlavou na souhlas a vešla do pokoje. Byl poměrně malý a tmavý, ale naopak útulný. Stěna vypadala čistě bíle, až místy u postele od Vivien, kde vysely plakáty a  různé fotografie zpěváků. Poznala jsem jenom Kurta Cobaina a Guns and Roses, ostatní jsem neměla ani páru, že vůbec existují.

„Posloucháš Nirvanu?" otázala jsem se poměrně rozpačitě a svůj kufr postavila k prázdné posteli. Vivien lehce naskočila, s překvapeným výrazem v obličeji si rukou zakryla ústa. Vyzařovala z ní taková radost, že by mne ani neudivilo, kdyby tady začala skákat. Upřímně jsem nevěděla, zda jí mám za blázna nebo se mi její až moc pozitivní chování zalíbilo.

„Jsi snad první člověk, kdo je aspoň pozná!" vypískla a pevně mě objala. Lehce jsem se zasmála a objala jí na zpět s dost potěšující odpovědí „Také je poslouchám." 

Od této chvíle jsme si s Vivien padly, jak se říká, do noty. Celý večer jsme si povídaly a já zjistila o ní pár podstatných věcí. Pochází z Venezuely, ale její rodiče bydlí v malé vesničce kousek od Oxfordu. Nejradši má jablečný koláč a studuje ve třetím ročníku na stejné škole jako já, ale obor Design interiéru. Hned jsem si vzpomněla na blondýnku, kterou jsem potkala na talentových zkouškách, ale radši jsem se na ní nějak nevyptávala.

Ráno jsem vstala do prázdného pokoje. Vše jsem pochopila, až když jsem si přečetla vzkaz na stole. Viv šla dneska do školy už dříve. Jen jsem si povzdechla, a vytáhla si ze skříně modré volné džíny, bílý rolák a dlouhou bíločerně pruhovanou košili. Podívala jsem se na sebe do zrcadla. Svoje hnědé vlásky dlouhé asi po ramena jsem si rychle přejela hřebenem. Řasenkou si trošku zvýraznila řasy okolo mých hnědých očí a obočí jen načesala na správnou stranu.

Pomalu jsem se vydala do školy a počkala před ní na Briana, který měl menší zpoždění. Podívala jsem se na mobil a opět si povzdechla: „Kde ten buzerant se tahá, bože?" Přes ten půlrok jsme se hodně začali bavit. Často jsme spolu vyráželi na procházky, do kaváren, nebo jen plánovali různé výlety, kam jednou spolu poletíme. Jak tak ale vidím, budeme si muset dát na letišti sraz o 10 hodin dříve, protože než on dojde, tak nám stačí uletět další dvě letadla.

Kolem mě procházelo hodně studentů, které jsem s údivem pozorovala. Zadívala jsem se na parkoviště, kde jsem zpozorovala chlapce stojícího u své motorky. Hnědé vlasy měl rozházené do všech stran, opálenou pleť obepínalo černé triko a z pusy mu visela cigareta. Když si všimnul mého zkoumajícího pohledu, jen nadzvednul obočí a pousmál se. V tu dobu ale už došel Brian a my se odebrali do naší třídy.

„Kdo to byl?" zeptal se, když jsme vycházeli po dlouhých schodech.

„Nikdo, neznám ho" odpověděla jsem mu stručně, ale pravdivě. Sama sice nevím, kdo to byl, ale zajímalo mne to. Stejně jako u blondýnky s chladnými oči, kterou jsem sice, ač bohužel, zatím nepotkala.

„Ale líbí se ti!" zařval a já ho jen zavraždila pohledem. I když sice měl pravdu, nechtěla jsem si to přiznat. Musím se soustředit na učení a ne na nějakého hnědovlasého kluka s cigaretou v puse. Rozcuchala jsem mu jeho kudrnaté hnědé vlasy do všech stran, které si podle jeho pohledu nejspíše dlouho dneska česal.

Třída byla celkem plná. Sedla jsem si s Brianem do jedné ze zadních lavic a nic jiného neřešila, až do výkladu učitelky, kdy mne přerušil s nečekanou zprávou.

„Po škole budu muset jít hnedka pryč, fakt jakože hnedka, ale zítra se zas vidíme, slibuju" usmál se rozpačitě a podíval se na hodinky. Jen jsem zakývala hlavou. Sice mne hodně znervózňovalo, co má v plánu, ale neřešila jsem to. Je to jeho věc, jen mě mrzí, že ze školy zase půjdu sama.

Když zazvonilo, Brian vystřelil jako střela, já si jen pomalu začala balit věci. Všimla jsem si malých kapek, které stékali po okně třídy. Jen jsem si povzdechla a začala hledat deštník, který jsem ale nenašla. Očividně zůstal na intru. Tomu říkám štěstí, Rue  zasmála jsem se sama sobě a vyšla do prázdné budovy školy. Prázdná očividně tak nebyla, jelikož jen co jsem vyšla ven ze třídy, mě někdo natlačil na zeď. 

Ty chladné oči jsem poznala téměř hnedka. Přede mnou stála blondýnka z talentových zkoušek, kterou jsem si tolik přála opět vidět. Sice mě nenapadlo, že naše další setkání bude zrovna za takových podmínek, ale upřímně si nestěžuji, naopak, dost se mi to líbilo. Než jsem se stihla okřiknout, na co to myslím, promluvila: „Všimla jsem si, že si ráno pokukovala po Zaccovi. Nech toho urychleně, rozumíš?!" 

Zněla dost naštvaně, což jsem nechápala. Ani jsem si jí ráno nevšimla, a dívala jsem se jen po studentech, na tom snad je něco špatného? Svůj stisk trošku ztlumila, asi aby mne nevystrašila. Neměla jsem z ní strach, to vůbec ne. Jen jsem jí nedokázala pochopit.

„Ani tě neznám, proč bych tě měla poslouchat?" uchechtla jsem se ironicky. Byla sice pravda, že jsem až moc drzá a vypadá poměrně dost nebezpečně, ale nad tímhle jsem v tu dobu nestihla ani přemýšlet. Zadívala jsem se jí do očí- vypadaly jako hluboká studna, ve které se každý živý utopí, a dokonce i já se utopila. Dlouhý oční kontakt jsem přerušila až já, když jsem sebou cukla. Cítila jsem v sobě totiž motýlky a nervozitu, jedna z dalších věcí, kterou jsem nechápala. Proč ona toto ve mne vyvolává?

„Koťátko, nezaleží na tom, zda se známe. Tohle je pro tvé dobro." odpověděla ironicky s úšklebem a pustila mě.

„Proč zrovna ty by ses starala o něčí dobro?" otázala jsem se už mírně naštvaně. Ten hoch, tedy Zacc mi přišel jako fajn kluk, ale slečinka s ním beztak tajně spí a jen nechce, aby jí ho někdo přebral, protože moc dobře ví, že má na lepší než je ona.

„Jsi ještě mladá, to poznáš, teprve později" řekla už s klidem a z kapsy si vytáhla krabičku cigaret. Pootevřela jí a nabídla mi. Když jsem zakývala hlavou na znamení ne, jen se uchechtla. „Ona má snad schizofrenii, že jo? Před chvílí mě tu mačkala na zeď a teď mi nabízí cigarety" zakroutila jsem nad tohle úvahou lehce hlavou, tak, aby si toho nevšimla. Což se mi údajně povedlo, jelikož byla zabraná zapálením smrti v jejích ústech.

Nasála do sebe kouř a já ihned ucítila vůni cigarety. Trošku se naklonila a zadívala se do třídy, u které jsme stály. A v tu dobu, zničehonic, pronesla větu, která mi změnila celý můj život:

„Venku prší, mám tu auto. Nechceš hodit?