365 days

They left

Když jsem došla domů pozdravila jsem tátu a rovnou mu oznámila, že jdu se Zaynem na party. Nic nenamítal, ale vím, že nadšený zrovna není.

Kvůli častým depresím a chybění ve škole propadám z matiky, chemie a fyziky a taky jsem dlouho nebyla na závodech. Tahle škola je založená na "bohatství". Buď platíte velký prachy a nebo závodíte-vyhrávate a neplatíte. Jenže já teď propadám, neplatím a ani nezávodím. Většina učitelů si na mě zasedla a já začala být drzá. No "drzá" jen se od nich nenechám zastrašovat nebo ztrapňovat. Začátkem roku 2015 jsem si říkala kolik času do konce školního mám, ale teď v půlce května mi to tolik nepřipadá. Ale teď se nebudu zaobírat školou.

Napustila jsem si vanu, zapálila svíčky a pustila jsem si hudbu a spokojeně relaxovala. Ve vodě jsem ležela asi hodinu. Dala jsem si pleťouvou masku a celkově jsem se cítila hodně odpočatě. Skoro znovuzrozeně. V županu jsem sešla dolů do kuchyně a udělala jsem si wafle se šlehačkou, karamelem a ovocem a k tomu ledovou kávu. Jen jedno slovo: Mňam! Rozhodla jsem se jít si zaběhat abych alespoň trochu zabila čas. Když jsem po sobě uklidila nepořádek šla jsem zpátky k sobě. Vlasy jsem si svázala do culíku, vzala jsem si tříčtvrteční tepláky na běhání, tílko a svoje oblíbené Free Run boty. Do kapsy jsem si dala iPod a ještě jsem si vzala lahev s vodou a vyrazila. Jedna z věcí, které miluju na Santa Monice a celkově Kalifornii je nekonečné léto. Skoro jsem zapomněla tenhle pocit. Běhání mě vždycky odbourá od stresu. Miluju ten pocit když poslouchám muziku, cítím tu svobodu a vůni přírody. Cítím zem, trávu, bahno. A vidět nademnou nebe a cítit slunce nebo déšť v mém obličeji je jeden z nejkrásnějších pocitů v mém životě. Po 5km když jsem doběhla domů jsem se svalila na postel a asi 10 minut jsem nebyla schopná hnout prstem. Jsem debil, já vím. Tak krásně jsem relaxovala a teď jdu zase cítit potem.

No, nevadí. Všechno jsem ze sebe shodila a vlezla do sprchy. Tentokrát už jsem si umyla i vlasy. Zamotaná v ručníků jsem se namazala krémy, použila antiperspirant a stihla jsem si vyfoukat vlasy. Díky teplu venku to šlo rychle. Vlasy jsem si ještě nechala v culíku a vrhnula jsem se na make up. Nanesla jsem vrstvu make upu, tvář slaběji vykunturovala, o něco víc jsem použila zdravíčka, udělala jsem si obočí, oči jsem obtáhla tužkou na oči a tu jsem na horním víčku rozblendila abych vytvořila "smokey look" použila jsem řasenku a dokončila jsem to růžovou rtěnkou. Vlasy jsem si rychle vyžehlila a šla si vybrat něco na sebe. Oblékla jsem se celkem rychle a nezbývalo mi nic jiného něž počkat až přijde Zayn.

,,Tori!" volal na mě táta.

,,Nečekej na mě, ahoj tati." rozloučila jsem se ním a nastoupila k Zaynovi do auta.

,,Jak dlouho tam chceš být?"

,,Nevím, nejmíň 2 hodiny."

,,Ugh, no jak myslíš." zamumlal. Co má zase za problém?

,,Co ti je?" řekla jsem naštvaně a pozorovala ho.

,,Nic, jen tam nechci trávit celou noc." odseknul mi.

,,Tak víš co? Vůbec tam nechoď. Nechci tam jít s tebou. Vysaď mě tam a jdi si kam chceš."

,,Taky že jo." za několik minut Zayn zastavil a já beze slova odešla. Ať si dělá co chce.

Nadšeně jsem vešla dovnitř a rovnou jsem si dala panáka. Fájn, tak dva.

,,Kde máš Zayna?" ptala se mě vysmátá Jessica.

,,Má zase tu svojí náladu. Znáš ho." pokrčila jsem rameny a dál nad ním nepřemýšlela. S Jess a Kesey jsme se celou dobu vlnily do rytmů hudbu. No, občas ne úplně do rytmu. Přidali jsme si ještě pár panáků, než Jess odpadla. Položili jsme jí na gauč a přemýšleli co s ní.

,,Domů ji takhle odvést nemůžeme." zkonstatovala Kesey.

,,To ne ty chytráku. Vzala bych ji k nám, ale otec je doma."

,,Tak já ji vezmu ke mě, ale zavolej taxi." usmála se na mě a usrkla coly. Vyšla jsem ven na krásně provětraný vzduch a zavolala taxi. Zayn se ani neobtěžoval zavolat ani napsat zprávu. Debil.

(...)

,,Nějak brzy." ozval se Zaynův hlas ještě předtím, než jsem stihla rozsvítit. Tím mě samozřejmě docela dost vystrašil.

,,Ty jsi debil. Vystrašil si mě." řekla jsem na štvaně a sundala si boty. Tomu se říká svoboda.

,,Nemáš čistý svědomí." smál se.

,,Nemyslí si, že to jsem já." odsekla jsem ironicky. Hlavně proto, že mě baví ho takhle provokovat.

,,To je něco jinýho." odpověděl jednoduše a já se nezdržovala odpovídáním.

,,Co tady vůbec děláš?" nevydržela jsem a musela se ho zeptat.

,,Čekal jsem na tebe."

,,Proč..?"

,,Protože jsem se choval jako debil. A já, moc... mrzí mě to." spolikal poslední slova a já jeho omluvu brala jako další důvod jak ho provokovat.

,,Co, že tě?"

,,Já se ti přišel omluvit. Jestli se mi chceš smát můžu zase odejít." řekl nervózně.

,,Aww." obejmula jsem ho.

,,Jaká byla párty?"

,,Docela fájn. Jsem ráda, že jsem doma." usmála jsem se.

,,Stalo se něco?" podívala jsem se na něj se zdvyhlým obočím.

,,Jen taková blost. Kluci utekli." mávnul rukou.

,,Jak to myslíš? Stalo se něco?"

,,Prostě se tak rozhodli. To je všechno." řekl zklamaně. Snažila jsem se mu věřit, ale nedokázala jsem to pochopit. Vždyť se přeci jen tak jednou ráno nevzbudíte a neřeknete si "dnes je krásně, je čas odejít". Nebo ano?

Možná to tak někdo doopravdy má. Já rozhodně ne, ikdyž se dokážu vzbudit a odjet pryč a večer se vrátit jakoby nic. Nebo jenom nerozumím stylu života, který oni žijí. Možná jsem až moc zhýčkaná pohodlným a bezstarostným životem. Kdo ví?

,,A jsi v pohodě?" zeptala jsem se ho tiše a sedla jsem si vedle něj.

,,Jsem, jen mě to zaskočilo." mávnul rukou a už se mu vrátil normální výraz v obličeji. Nevím jestli to dokázal tak dobře zahrát, ale mě to stačilo.

Něco se muselo stát. Nemohli jen tak odejít. Oni všichni.

,,A Sophie odešla taky?"

,,Všichni."

,,Je mi to líto, měla jsem je ráda. Hlavně Soph." řekla jsem popravdě a začala nad nimi přemýšlet. Soph byla víc než kamarádka, ale něco jiného než sestra. Nedokážu to popsat. Možná od všeho trochu.