Eternity // Anne with an E

5.

Anne sebou neustále vrtěla na místě a celá nedočkavá poklepávala propiskou o desku miniaturní lavice. Byl to teprve její první týden na univerzitě, a přesto cítila, jak se toho už tolik učí. Do její paměti se ryjí nové znalosti, které jednou v životě použije. Spatřuje nové tváře a přemýšlí, jaké jsou asi jejich cesty životem. Je ta kudrnatá dívka, co sedí o dvě místa před ní, šťastně propojena se svou polovičkou? Anebo je ten kluk, který zamyšleně hledí do knihy, plný ambicí a připravený na svět tam venku? Lidé jsou otevřené knihy a Anne v nich milovala číst. Momentálně čekala na začátek první hodiny, která nesla název Úvod do literatury. Na to se těšila obzvlášť. Její láska ke knihám byla hluboká a doufala, že se jen prohloubí. 

Byla zvědavá na profesora, který má tento předmět vyučovat. Už pět minut tu měl před nimi stát a přednášet. Anne hypnotizovala pohledem digitální čísla na svém mobilu, když najednou do třídy vešel muž. Dal o sobě vědět hlasitým zavřením dveří, což utišilo všechny studenty. Došel ke katedře a otočil se k několika desítkám párů očí, co na něj hleděly. 

„Jsem profesor Richard Stewart a budu tu vás učit literaturu, přesněji její počátky," promluvil, na tváři stále přísný výraz. Anne odhadovala, že se pohybuje ve středních letech. Měl nakrátko ostříhané vlasy černé barvy, podél tváří mu rostlo pár dní staré strniště, které zároveň ohraničovalo jeho rty, jež byly semknuté v rovnou linii. Usmívá se tento chlap vůbec, pomyslela si rusovláska pro sebe. 

Upustila od svých myšlenek a poslouchala jeho výklad. Ten byl ale brzy přerušen. Do místnosti vtrhla nějaká osoba. Kluk, jež mu padaly blonďaté vlasy do očí, se v rychlosti omluvil za svůj pozdní příchod a rozběhl se k volnému místu. Profesor to sotva postřehla jen nad ním mávl rukou. Jenže blonďák nebyl jediným opozdilcem. Nedlouho po něm do třídy vběhl někdo jiný. Člověk mohl slyšet, jak hlasitě oddechuje. Anne, stejně jako všichni ostatní, se ihned otočila za sebe. Před sebou spatřila poměrně malou černovlasou dívku s indiánskými rysy.
„Moc se omlouvám, pane profesore. Nemohla jsem najít třídu," vyhrkla a nervózně v prstech mnula jeden z copů. Anne se moc líbil její styl.
„Na mé hodiny se nechodí pozdě!" odvětil hlasitě profesor a nedbal na její omluvu. Pokynul jí k volnému místu, což bylo o pár míst za Anne. Dívka tam poslušně došla a se skloněnou hlavou si sedla. Anne nadzvedla obočí. Sám měl zpoždění, a přesto poučoval ostatní? A klukovi, co sotva přišel o pár minut dřív jako ona, se nic nevytklo? Nelíbilo se jí to a chtěla se nadechnout k poznámce, jenže si uvědomila, že tohle už není jako základní či střední škola. Proto se rozhodla mlčet. Alespoň prozatím. 

Myslela si, že se pan Stewart vrátí k výkladu, jenže znovu zabodl svůj pohled na nově příchozí.
„Jméno?!" vyštěkl nesouhlasně. Anne se přestával jeho tón líbit. Byl chladný, podobně jako jeho tvář.
„Ka'kwet Tarbell, pane," odpověděl mu tichý hlásek.
„Příbuzná od Vinettoua?" zavtipkoval, jenže nikdo se nesmál. Najednou celá třída byla potichu, atmosféra zhoustla. Anne si myslela, že Ka'kwet, jejíž jméno se jí okamžitě zalíbilo, bude potichu, ale opak byl pravdou.
„Omlouvám se, pane profesore. Ale Vinnetou byl Apač, přesněji z rodu Mescalero. Mí předkové pochází z rodu Mikmaků, ale narodila jsem se zde v Kanadě stejně jako většina ostatních." Odpověď nechala všechny v šoku. Ani ne tolik historií nebo znalostmi Ka'kwet, ale tím, že se odvážila profesora opravit. Ale téměř všichni ji obdivovali a Anne nejvíc. Přistihla se, jak se usmívá. Líbila se jí dívčina náhlá odvaha. Toto mínění ale s ní nesdílel daný učitel. Pod návalem vzteku zrudl. Práskl dlaní o katedru.
„Velice bych ocenil, kdybyste mě neopravovala, slečno Tarbell. Nebo vás snad nic neučí o úctě v těch vašich týpí?" Anne šokovaně otevřela ústa. Copak mu přišlo v pořádku takhle s ní mluvit? Nemohla tam jen tak sedět a poslouchat to. A proto zvedla ruku a aniž by čekala na vyzvání, začala mluvit.
„Určitě ví o úctě hodně. Ale tu si zaslouží jedině člověk, co dává respekt na zpátek," odhodlala se říct a slyšela za sebou pár překvapených vydechnutí. Mohla vidět, jak se pan Stewart k ní obrací, ale než stihl něco říct, už znovu mluvila.
„A to vám přijde v pořádku s ní takto mluvit? Dělat nevhodné poznámky, které jsou očividně směřované k její rase? Kluk, co přišel chvíli přední, se nestal terčem vašich poznámek a asi hádejme proč," pronesla sarkasticky. 

Cítila, že je k nezastavení. Nadechovala se k další poznámce, ale tentokrát byla umlčena.
„A dost! Tohle chování ve třídě nestrpím! Odejděte!" pomalu zakřičel profesor a kdyby pohled zabíjel, Anne by už nebyla mezi živými.
„S radostí," sykla nazpátek, najednou znechucená celou hodinou. Zvedla se ze svého místa a posbírala si věci. Se vztyčenou hlavou procházela kolem lavic a u blonďáka, jež přišel pozdě, se na moment zastavila.
„Tam to... bez urážky, samozřejmě," dodala rychle a odpovědí jí bylo mírné pokývnutí hlavou.
Viděla, že opravdu nebyl dotčen, a tak se rozešla ve dveřím.
„Na shledanou," falešně se usmála a práskla za sebou dveřmi. Tolik k prvnímu dojmu.

xx

Semestr sotva začal a Gilbert už ležel ve všech možných knížkách. Občas si říkal, zda mu tohle za všechno stojí. Stále méně času na své vlastní záliby. Vzdát se nehodlal. Tohle byl jeho sen a půjde za ním, ať to stojí, co to stojí.

Cítil jemné šimrání na levé ruce, ale rozhodl se ho ignorovat. Ačkoliv se mu s jeho Princeznou povídalo skvěle, teď na to nebyla vhodná doba.

Akorát četl knihu o nemocích, které mohou postihnout novorozence, když Billy rozrazil dveře. Vešel dovnitř s Colem, který byl na svém příteli doslova nalepený. Přesně věděl, co bude následovat. Stačil jediný pohled na své kamarády, aby popadl mobil, sluchátka a rozečtenou knihu a s mávnutím opustil pokoj.

Netušil, kam by měl jít, proto si sedl na lavičku venku před budovou. Chvíli pozoroval lidi, jak pospíchají, pro něj neznámo kam. Byla to jedna z jeho mnoha zálib. Jen tak přemýšlet, jaký osud neznáme čeká. Jaký je jejich příběh. Přesto v hloubky duše věděl, že to pochází od jeho druhé polovičky.

Konečně pohlédl na ruku, kde bylo velkým napsáno „Ahoj."

Černá fixa se stala téměř součásti jeho kapsy. Občas si říkal, jak jeho Pricezna je schopná, po něm věci přečíst. Jeho škrabopis se stával stále horším. Několikrát se přistihl, že vynechává slova nebo písmena. Jeho mozek pracoval rychleji, než byly jeho ruce schopné stíhat.

Odpověď nepřicházela, proto se znovu zaposlouchal do hudby, ve svých sluchátkách a věnoval se rozečtené kapitole: Streptokok u novorozenců.

Uběhlo několik desítek minut, když zaslechl pláč. Vzhlédl a před sebou viděl malé dítě, sotva tříleté, jak leží na chodníku a drží před sebou ruku, po které stékala krev. Gilbert byl ihned na nohách, nehledě na své věci a přistoupil k dítěti. V dáli viděl ženu, jak běží jejich směrem, v náručí další dítě.
„Au!" chlapeček se natáhl ke Gilbertovi, který vzal jeho ručku jemně do své a zkoumal, co se vlastně stalo. Pravděpodobně spadnutí, na ostrý kámen. Rána byla povrchová, takže i on se trochu uklidnil a snažil se uklidnit i dítě. Neváhal ani vteřinu a vzal si ho do náruče a otočil se k ženě, která byla už skoro u nich.

Křičela na něj francouzsky, když vytrhla svého syna, kterého nazvala Jeanem, z jeho náruče. Nadávkám, nejspíš neměl rozumět, ale opak byl pravdou. Z nějakého důvodu, ho to naštvalo. Přesto stále držel pevný úsměv. Jedna věta, ale překročila hranici a on sám nevěděl proč. Volný překlad by zněl: „Prase americké!"

Gilbert na ní chvíli s údivem zíral, ruce sevřené v pěst. Hlasitě se nadechl a vydechl.
„Pro vaši informaci. Jsem Kanaďan, madam," odvětil jazykem, který byl pro něj vlastním. Jeho bezchybná francouzština se donesla k ženě, ale její reakci už Gilbert neviděl. Sebral si své věci a vrátil se zpět dovnitř.

________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

Vítáme vás u další kapitoly :)

Viky:  ,,Doufám, že se máte všichni hezky a jste v pořádku. Do příběhu jsme také dosadily Ka'kwet, jen ve starší podobě. Její postava se mi natolik líbila, že jsme se rozhodly ji dát i sem. Dávejte na sebe pozor."

Clary: ,,Protože jsem si všimla, že patříte k těm interaktivnějším čtenářům, mám na vás jednu otázku. Chcete, aby se i v budoucnu tady objevovaly problémy, jako rasismus? Stejně tak, jako tomu bylo v AwaE?"

Both: ,,Moc děkujeme za podporu. Vážíme si toho a budeme se na vás těšit příští sobotu, kde už máme vymyšlené, co se bude dít. ♥"