Vlčí život [TEEN WOLF] - stále rozpracované, pozastaveno

7.

Po čtyřech náročných dnech v nemocnici jsem usoudila, že bych se mohla zeptat Melissy, jak dlouho tady budu muset ještě zůstat, protože Paige za mnou chodila každý den a pokaždé se ptala, jak jí vysvětlím to smetiště, které mám teď místo pokoje. Říkala jsem jí, že jí to řeknu, až budem doma, ale ona ne a ne pochopit, proč jí to nechci říct, nebo alespoň ne teď. Já se jí ani nedivím, všechno se motalo kolem jedné jediné otázky.

Proč?

„Jak jako, že mi to teď nechceš říct?! Chci vědět, co to máš s pokojem?! Co to s tebou kruci je? Zešílela jsi?!" křičela na mě vynervovaně na celý nemocniční pokoj.

„Říkala jsem ti už několikrát, že ti to nemůžu říct!" vyštěkla jsem na ní.

„Proč ne?! Buď mi to řekneš, nebo jsme spolu už skončili, protože to, co se s tebou v poslední době děje, zkrátka není normální!" vyhrožovala mi.

„Teď s tebou nechci mluvit..." řekla jsem po chvíli trapného ticha.

Tuhle větu jsem nikdy za těchhle okolností říct nechtěla, a proto jsem dál mlčela s hlavou v dlaních. Paige nakonec vstala a po tvářích jí steklo pár slz.

„Dobře...jestli to vidíš takhle, odcházím." řekla se skloněnou hlavou a skoro se prsty dotkla kovové kliky.

„Tys mi vždycky musela hrát na city a na svědomí, viď?" řekla jsem najednou tiše.

„Co prosím? Já se tě snažím chránit!"

„Tím, že mi tady budeš promlouvat do duše, se nic nevyřeší!"

„Ježíši, nech už toho! Jsem tvoje starší a jediná sestra, měla bys mě respektovat!"

„Bože, přestaň s tím už! Pořád mě jen poučuješ!"

Pěnilo to ve mě, přímo vřelo. Taky se stalo přesně to, co jsem nechtěla. Ani jsem si toho skoro nevšimla. Nechala jsem svůj vztek volně proudit a vlk se hnal ven.

Paige najednou vykřikla a věnovala mi zděšený pohled, který snad umí jen ona. Dýchal hluboce a rychle a teplý vzduch jsem cedila skrz zuby. Měla pohled plný strachu a znechucení. Moje srdce nebylo k zastavení a bilo mi jako splašené.

„Tak, no, já už půjdu." řekla rychle, zacouvala ke dveřím, otevřela je a jak za sebou zavřela, zamkla je zvenku.

Na okamžik jsem se podivila, proč tak rychle odešla a ještě je jako bonus zamkla. Ruce jsem zaťala v pěsti tak silně, až na zem kápla rudá lepkavá tekutina. Každopádně, byla jsem v pasti a ona utíkala chodbou k výtahu. Opět jsem si zase začala uvědomovat, co se stalo.

„Aaah, to nee." hlesla jsem a kulhavě běžela do koupelny k zrcadlu.

Moje svítivě modré vlčí oči se po krátkém zatřesení hlavou změnily opět do normálu. Nevěděla jsem, že to dojde až takhle daleko. Věděla jsem, že by vyšilovala, jakej geneticky upravenej mutant s ní bydlí v jednom domě už 17 let. Bože, tohle jsem zvorala. Asi jsem to s tím klidem zakřikla.

Za rohem byly slyšet známé hlasy známých lidí – Stiles, Scott, Lydia, Liam a Malia. Slyšela jsem i pár vět jako „Wou, wou, wou, wou, wou.",

„Hele, já tě znám. Kam si myslíš, že jdeš?",

„Vypadáš strašně, zlato.",

„Ty sis něco dala, viď?",

„Jsi v pohodě?",

„On někdo umřel?!",