Už-už se napřahuje aby mi mohl vrazit dýku do hrudi, když v tom ho ze mě srazí ohnivá koule a sežehne ho na troud. Právě přede mnou uhořel člověk. Cítím nepříjemný pocit v žaludku a mám pocit, že se každou chvíli pozvracím.
"Effie?!"Ozve se za mými zády Haymitchův hlas. Otočím se. Stojí ode mě asi patnáct metrů. Rozeběhnu se směrem k němu. Když už jsem od něj pouhé čtyři metry ze temě vyšlehnou plameny a já na poslední chvíli uskakuji dozadu. Plameny šlehají vysoko do vzduchu a tvoří tak dokonalou stěnu, která spálí vše co se jí připlete do cesty. Vzduch se pomalu začíná znečišťovat kouřem. Zvedám se ze temě a rozebíhám se pryč. Pusu si zakrývám tričkem a snažím se vdechovat co nejmíň kouře, což je skoro nemožné. Najednou se přede mnou objeví padající hořící strom. Nejsem dostatečně rychlá takže mi plameny ožehnou celou paži od ramene až k zápěstí. Nezmůžu se na víc než na bolestný výkřik. Ze všeho toho dění se mi začne točit hlava, ale i přesto se rozebíhám pryč. Daleko od ohně, ikdyž se mi zdá jako by mě oheň obklopoval z každé strany a hustota kouře stále nabívala na síle. Padám na zem. Lapu po vzduchu, který není znečištěný kouřem, ale žádný tu není. Jen do sebe vtahuji stále víc a víc kouře a dusím se čím dál víc. Pokouším se zvednou na nohy, ale další záchvat kašle mě sráží na zem.
Notak Effie. Vstávej!
Přinutím se vstát. Obličej mám zborcený potem a lepý se na mě popel. Přinutím se k lehkému poklusu a přitom se musím přidržovat každého kmene stromu, který se mi naskýtá.
"Effie!"
Halucinace. Je to vůbec možné.
Už zase ležím na zemi. Obličej mám zabořený v hlíně.
Umřu. Teď. A tady.
Umřu na zadušení kouřem. Jo to je skvělá smrt.
"Effie?!"
Už zase ho slyším. Možná mě kousnul nějaký mravenec, který v sobě měl jed na vyvolání halucinací.
Všechno je tak strašně rozmazané. Bolí mě hlava. A taky spálená ruka. Jo a taky nohy.
Chci domů. Prosím. Chci domů. To je moje jediný přání.
"Effie prober se."Někdo mě popleská po tváři.
Začnu vykašlávat obláčky dýmu.
"Díkybohu žiješ."
Pootevřu oči. Všechno se točí, je to rozmazané a hlavně všechno vidím dvakrát.
"Finnicku?"Zeptám se ochraptěle.
"Jo, jo jsem to já. Pěkně tě to sežehnulo."
"Středně propečená Effie."Pousměji se.
"Humor tě koukám neopouští."Pomůže mi se posadit.
"Kde je Haymitch?"Zeptám se vážně, ale znovu se rozkašlu.
"Napij se."Podá mi lahev s vodou."Nevím. Doufám, že je naživu."
"On je naživu."Řeknu přesvědčeně. Vrátím Finnickovi láhev.
"Kousek odtud je řeka. Vyčistím ti ránu a koukneme se kdo zemřel."
Jak dlouho jsem tu ležela?!
Pomůže mi vstát a vydáme se k řece. Sedám si na břeh řeky a Finnick mi opatrně sundavá sežehnutou bundu. Poté opatrně namáčí cár ze svého trička a jemně mi ránu začne zbavovat nečistot.
Bolí to. Pekelně to bolí. Mám ruku v jednom ohni.
Slzy mi tečou po zašpiněné tváři.
Už jsem si mysleka, že je to nenapadne. K mým nohám se snese padáček. Sáhnu po něm zdravou rukou a otevřu ho. Je v něm stejná mast, kterou minulý rok poslal Haymitch Katniss.
Vedete si skvěle. K&P.
Neřekla bych, ale dohadovat se s nimi nemůžu. Podám mast Finnickovi a ten mi s ní potře opatrně ruku. Cítím neuvěřitelnou úlevu. Zakloním hlavu a zašeptám:"Děkuju."
"Effie odpočiň si. V tomhle stavu by ses neměla přemáhat."Pohlédne na mé ploché břicho. 'Těhotenství.' Stále na to zapomínám.
Přikývnu. Opřu se o nějaký strom. Chvilku jen tak pozoruji slunce zapadajíci za horizont a pak mě přemáhá únava.
