Když už se nezmůžu na nic než jen na bolestné vzlyky zazvoní mobil. Uvolním ztuhlé svaly a zvednu se na nohy. Dojdu k telefonu. Odkašlu si abych zněla alespoň trošku jako člověk. Ještě zhluboka nadechnu a pak si sluchátko přiložím k uchu.
"Effie Trinket-ová přejete si?"řeknu svým kapitolským přízvukem.
"Ahoj Effie."řekne známý chraplavý hlas."Tady Haymitch."
"Oh, Haymitchi..."Do očí se mi znovu nahrnou slzy.
"Nemusím se doufat ptát zda-li jsi viděla otevírání obálky?"
"Ne."zašeptám.
"Effie musíš přijet do dvanáctky. Ještě dnes večer. Mám plán. Nechci ho říkat po telefonu."
"Samozřejmě. Myslím..."Musím si znovu odkašlat."Myslím, že stihnu poslední vlak."
"Skvělé. Budu tě čekat na nádraží. Počkej...Musím tu něco vyřídit. Uvidíme se na nádraží."Zavěsí.
Položím sluchátko. Musím si sbalit pár věcí.
Vezmu si menší batoh a sbalím si ty nejnormálnější věci co tu mám. Obuju se a utíkám na nádraží abych stihla vlak. Někteří kapitolané se na mě pohoršeně dívají, protože nemám na hlavě jednu ze svých paruk, výrazných šatů a ostatních doplňků, které ze mě dělali kapitolskou, krásnou Effie. Takhle vypadám jako někdo z nějakého kraje. Otřesná představa. Stíhám to jen tak, tak. Nastupuji do vlaku a čekají mě tři hodiny jízdy do dvanáctého. Opřu si hlavu o okénko a usínám.
