Divoký

Jedna

Ve chvíli, kdy Estear už poněkolikáté vítr zfoukl uvolněné pramínky vlasů do obličeje, se neudržela a hlasitě zaklela. Stará paní, která právě vybírala u jejich stánku marana - zelené ovoce tvarem připomínající malinu, ale chutí se podobající jablkám a ostružinám - pohoršeně zvedla hlavu. Najednou Estear ucítila, jak jí něčí ruka dává pohlavek a tváře se jí rozhořely červení.

,,Jak to mluvíš?" zasyčela její matka. ,,Odháníš nám zákazníky!" řekla po chvíli, kdy se stále pohoršená paní otočila a odešla pryč.

,,Promiň, mami." Řekla Estear, ale omluvně to neznělo ani trochu a její matka to zaregistrovala. Mlčela ovšem.

Estear zvedla hlavu a podívala se přímo před sebe. Už nějakou dobu přes to moře tváří a hluku pozorovala muže v tmavém plášti s kapucí posazenou hluboko do čela. Byl k ní zády a jako mnoho dalších cizinců, protože si byla jistá, že ho nikdy ve Werlanu neviděla, si vybíral zboží. Něco jí na něm bylo divného. Možná to, že i když bylo docela teplo, měl na sobě tlustý plášť s kapucí, snad i to, že už asi hodinu stál u toho jednoho a samého stánku a nic nekupoval. Možná se jenom rozhodoval, ale že by se rozhodoval hodinu...?

,,Mami, kdo myslíš, že je ten cizinec v tom plášti?" zeptala se nakonec matky, nespouštějíc oči z muže.

Matka se na něho letmo podívala, než odvrátila zrak a začala srovnávat ovoce v proutěných koších.

,,Nevím."

,,Už aspoň hodinu stojí u toho jednoho stejnýho stánku a nic si nekupuje."

,,Já vím. Taky jsem si ho všimla. Asi na někoho čeká a ten někdo má zpoždění, ale to už není naše starost. Pojď, pomůžeš mi sem dát ty koše s jablky," řekla a ukázala na zmíněný koš.

Estear si ovšem všimla, že za jejich krátkého rozhovoru sebou cizinec trhl a spěšně odešel a zdálo se jí, že za chůze se dav lidí před ním trochu rozestupuje, takže mu vytvořil malou uličku. Odvrátila se ovšem od něho a pomohla matce přeskládat koše s ovocem.

Možná měla pravdu. Asi na někoho jenom čekal.