Lapená | HP FF

24.

„Nathalie! Nath, prober se! Vstávej, no tak!"

Slyšela kdesi z dálky známý chlapecký hlas, který jí zvláštně duněl v uších jako ustavičné bubnování. Hlava jí třeštila, jak se snažila vybavit si události posledních minut, a přitom s neuvěřitelnou vervou nutila svá víčka, na kterých jako by měla těžké kameny, aby se konečně pohnuly.

A když se tomu tak stalo, zjistila, že okolo ní stále vládne čistý chaos. Opět ji pohltila vlna silného lidského řevu, ale nakonec se dokázala věnovat jen jedinému – ten někdo, kdo ji probudil, byl její bratr, a kdyby všude nepanovala ta šílená vřava, byla by si jistá, že je mrtvá. Jenže takhle to znamenalo jediné: Harry přežil. Ustavičně mrkala a on byl stále před ní, jeho ruce ji braly do náruče, jak se ji opět snažil postavit na nohy a dřív, než ho stihla obejmout, ji vedl pryč.

Daleko od kentaurů, kteří na smrtijedy naběhli, od skřítků, jež se rozhodli bojovat, od zuřivého běsnění Voldemorta, který se snažil proklít každého, kdo se mu postavil do cesty. Celou tu dobu, kdy se Harrym nechávala slepě vést, plápolajíc za ním jako hadrová panenka, zmateně přemýšlela nad tím, jak je možné, že je stále ještě naživu. Její hruď se pravidelně zvedala, dokonce i srdce jí tlouklo, jak za chůze zkontrolovala volnou rukou, takže duch být nemohla a... a...

„Harry! ON ŽIJE!" slyšela ze všech stran a konečně se tak ujistila, že nezešílela.

Dostali se do Velké síně a pak už nebyl čas přemýšlet. Jak náhle chaos přišel, tak taky odešel a místnost lapilo tíživé ticho. Harry už Nathalii dál nedržel, důkladně, ale stále něžně, ji odstrčil kamsi stranou a ona s klopýtnutím dolétla přímo do náruče Severuse Snapea. Ještě než jí na mysl přišlo jeho jméno, tělo už poznalo jeho přítomnost a okamžitě se němu pevně přitisklo.

Pevně ji sevřel, z části štěstím, že je stále naživu, z části proto, aby ji nenapadlo vrhnout se mezi Pottera a Voldemorta, kteří teď stáli přímo naproti sobě, zahlížejíc na sebe jako dva dravci před bojem na život a na smrt. Jenže tohle byl Potterův rajón a Severus to moc dobře věděl. Sledoval s napětím, co se bude dít dál a snad poprvé zacítil k tomu klukovi jistý náznak sympatií.

„Všichni zůstaňte, kde jste a nikdo se nepokoušejte mi pomáhat!" křikl a upřeně se zahleděl na svou sestru. Ta vypadala, že by napnutím každou chvíli praskla, kdyby ji Severusovy ruce nedržely pohromadě jako poskládané střepy rozbitého hrnku.

„Neposlouchejte ho," ušklíbl se chladně Voldemort, „to přeci není Potterův styl. Tak řekni, koho tak statečně použiješ jako svůj štít tentokrát?"

„Nikoho," odpověděl s obdivuhodným klidem, „už je to jen mezi námi dvěma. Přesně tak, jak to pravila věštba."

„Snad si doopravdy nemyslíš, že vyhraješ, Pottere," vysmíval se mu, „nesaháš mi ani po kotníky! Smáznu tě ze světa jako malého nicotného švába bez mrknutí oka!"

„Doopravdy? Dlouhé roky ses o to snažil, a ani jednou se ti to nepodařilo, tak proč teď?" ptal se ho Harry. „Obtěžoval ses vůbec někdy přemýšlet nad tím, proč všechny tvé plány vlastně selhaly?"

„Protože jsi měl štěstí!" zaječel na něj vzteky, jako smyslů zbavený. „Všechno to byly jen obyčejné náhody! Nechával si statečnější a mocnější, aby nasazovali krk místo tebe!"

„Už dávno jsi prohrál, Tome," oznámil mu prostě, když kolem sebe kroužili a hleděli si navzájem zpříma do očí, „opět si podcenil sílu, kterou tolik pohrdáš, a proto ses nikdy nemohl stát nejmocnějším kouzelníkem všech dob. Všechny tvé znalosti černé magie jsou nicotné oproti –"