Lapená | HP FF

3.

„Nedělej to, prosím... měj slitování."

„Zrazuješ vlastní rodinu? To ti není nic svaté?

„Ne, prosím... to bolí... prosím... už dost!"

„Spolčit se s vrahem vlastní matky... vskutku musíš být Malfoyová..."

„Cedric tě miloval... můj chlapec..."

Hlas, jenž ji provázel každou noční můrou. Jako obvykle se vzbudila zpocená, se splašeně bijícím srdce, popadajíc dech, jak se topila v pocitu viny. Začínala spaní nenávidět a ještě víc nenáviděla, když se takto probouzela do úplné tmy, vyplašená jako srnčí mládě.

„Lumos," šáhla po hůlce, osvětlujíc tak svou osamocenou ložnici.

Na chvilku zaváhala, než se rozhodla přestat si hrát na hrdinku a potupně vstala z postele, vycházejíc ze svého pokoje. Dost dobře věděla, kam ji nohy nesou. Na to stejné místo jako několik posledních nocí, když nemohla spát. Navykla si na to rychleji, než jí bylo libo, ale neměla sílu se bránit. Bylo to jediné místo, kde se cítila v bezpečí, chráněná a netknutá. Tam ztrácela všechny obavy.

Velmi opatrně otevřela dveře od pokoje naproti, vcházejíc tak do soukromých komnat Severuse Snapea. Její hůlka jí věrně svítila na cestu. Viděla tak, že se muž ani nepohnul. Ale určitě musel být vzhůru. Byla o tom přesvědčená, vzhledem k jeho špionským reflexům. Jen jim oběma celou tuhle situaci dělal o něco snesitelnější, když předstíral spánek. Velmi pomalu si vedle něj lehala, stále se chovajíc tak, jako by se bála, že ho vzbudí. Když konečně ulehla do jeho postele, zabalujíc se do saténových peřin, které voněly po hřebíčku a pomeranči, úlevně vydechla všechen zadržovaný dech.

Vzpomínky na noční můry byly pryč.

Muž, který nehnutě ležel vedle ní, počkal, než se její dech zpravidelnil a pak ji velmi opatrně a něžně přitáhl k sobě. Občas sebou totiž cukla tak prudce, až se probudila, zatímco v jeho náruči zůstávala zvláštně poklidná. Už si na celý tenhle jejich kolotoč jednoduše zvykl a dokonce se mu ani nebránil. Vždy se večer rozloučili, každý šel spát do svého, ale oba dobře věděli, kde zase skončí.

Vypadali jako dva milenci, pravda však byla jiná. Nebylo v tom nic romantického, ani sexuálního, jako spíše emočního, ozdravného. Jeho blízkost pro ni byla jako blahodárný všelék.

Zbytek noci spala bez probuzení, jako vždy. Ráno se vzbudila s prvními slunečními paprsky do prázdné postele, což jí nijak nevadilo. Opět to pro ně dva bylo tak jednodušší a věděla, že to Severus dělá naschvál, aby tak nemusel čelit trapným pohledům a husté atmosféře. Pak úspěšně zvládali předstírat, že se nic nestalo. Nechtěla, aby to tak bylo napořád... tedy, dobře, chtěla, ale věděla, že to tak být nemůže. Jen do té doby, než se aspoň trochu zahojí.

Na nočním stolku našla vzkaz. Byla to už taková najetá rutina. Dával jí na něm úkoly, které musela splnit, zatímco on odcházel do svého domu na Tkalcovské ulici, a poté se vracel, aby její práci zkontroloval. Většinou se to neobešlo bez kyselých poznámek, ale nevadilo jí to. A už vůbec si nestěžovala, když byl pergamen celý popsaný různorodými lektvary, které musela navařit. Dokonce to i vyžadovala, protože si tak mohla přes den zaměstnávat mysl od všemožného hloubání a nimrání ve vzpomínkách.

Vstala z postele, upravila se, převlékla a bez většího zdržování se dala do plnění seznamu. Čas jí při práci utíkal velmi rychle, většinou zapomínala na jídlo a přikusovala tak suchý toust až když už doopravdy hlady neviděla. Její zápal jí však vyhovoval, navíc byla na sebe pyšná pokaždé, když se jí podařilo vylepšit složení. Dalo se říct, že všechny zotavující lektvary na ošetřovně už nechutnaly jako zvratky. Severus to pokaždé zkritizoval, protože tak spotřebovala víc surovin z jeho soukromých zásob, ona to však okázale ignorovala.