Lapená | HP FF

14.

Nikdo by neřekl, kolik se toho v uplynulých pár hodinách změnilo. Slunce vycházelo ve stejnou dobu, jeho paprsky byly stále teplé a vánek příjemně chladivý. Voldemort byl pořád krutý bastard, kterého Brumbálova smrt nanejvýš potěšila a Nathalie byla dál dívkou, která musela dělat vše, co se jí tak moc příčilo.

A přesto se jí všechno zdálo být úplně jiné. Srdce ji bolelo, jako by ho napadl nějaký parazit, co se zahryzával hlouběji a hlouběji pokaždé, když si vzpomněla na svého bratra. Ztratila ho. Zradila ho tak, že už jí nikdy nebude moci odpustit. Nesplnila žádný ze slibů, které dala jak jemu, tak i sobě. Jediný, který dodržela, byl ten Brumbálův.

Pořád se snažila si něco nalhávat. Opakovala si, že Harryho opustila kvůli přání ředitele a doufala, že tomu snad brzy začne věřit. Pomohlo by to. Možná by se pak necítila tak hrozně špinavá, nehnusila by se sama sobě při pomyšlení, že ona doopravdy, kdesi hluboko uvnitř, chtěla jít se Severusem. Když ho tehdy chytla za ruku, zapomněla na všechno kolem ní. Kráčela za ním s pocitem hřejivého bezpečí. Byla jako ten zrádce Červíček, co předhodil její matku Voldemortovi, aby si zachránil vlastní život.

V čem se od něj vlastně lišila?

Byla hrozným člověkem. Příšerným. Nemohla se na sebe ani podívat. 

Stala se vším, co celé roky nenáviděla na svém otci. Vším, čím v posledních letech pohrdala. Vždy si ráda hrála na silnou a nezávislou, pravdou ale bylo, že na svém mistrovi lektvarů byla stejně závislá, jako na příjmu kyslíku.

Na sebelítost však teď neměla čas. Po Voldemortových oslavách, které trvaly celou noc, před sebou měla mnohem těžší úkol, než se hraně radovat při mučení zajatých čarodějů. Stála na poloprázdné londýnské ulici v tak časnou hodinu, že ještě ani mudlové nevyráželi za prací. Slunce už pomalu začalo vykukovat a první paprsky osvětlily dům, na který nehnutě zírala, jako by snad na někoho čekala. Pravda byla taková, že se prostě jen snažila získat ztracenou odvahu.

Nakonec velmi pomalu vzala za kliku. Když dveře s tichým klapnutím povolily, překvapením zatajila dech, protože to znamenalo, že majitel stále ještě neupravil bezpečností kouzla a dovolil jí tak volný přístup. Bez většího hluku vešla na malou chodbičku, ze které měla přímý výhled na obývák, kde se nacházela černá postava Severuse Snapea.

Stál k ní zády, ale dost dobře si všimla skleněné flašky alkoholu, kterou držel v pravé ruce. Už v ní moc nezbývalo, a tak ji naráz do sebe kopnul. Neviděla mu do tváře, i tak se nemohla zbavit pocitu, že takhle rozhodně vítězný triumf nejvěrnějšího Voldemortova smrtijeda nevypadá. Působil jako někdo, kdo zapíjí žal, který musí skrývat před okolním světem.

Vyděšeně sebou cukla, když skleněná lahev naprosto nečekaně opustila mužovu ruku a v rychlosti se roztříštila o tapetovanou zeď. Prozradil ji její vlastní polekaný výkřik. Severus se na ni otočil, s hůlkou pohotově připravenou. Když rozpoznal svou bývalou studentku, jeho napjaté tělo se mírně uvolnilo. Černé oči měl však stále stejně ostražité. Byl v nich nepopsatelný vztek spojený s frustrací a snad i... smutkem.

Tak moc ji to vyvedlo z míry, až na chvíli zapomněla, proč sem vlastně přišla. Velmi rychle se vrátila do reality, když se k ní jedním drobným krokem chtěl přiblížit. Měla tendenci pozvednout hůlku, odzbrojit ho a donutit mluvit, nezmohla se však na nic. Jen na něj dál mlčky hleděla.

„Jaká to milá návštěva," protáhl sarkasticky a i na vzdálenost několika metrů z něj Nathalie cítila silný tah lihoviny, „zeptal bych se, čím jsem si ji zasloužil, ale myslím, že oba známe důvod."