Lapená | HP FF

7.

Přes pracovní týden v dopoledních hodinách bývaly Prasinky poloprázdné, což bylo jediné štěstí Severuse Snapea. Doopravdy nechtěl, aby ho někdo viděl jak kráčí po boku své smrtijedské kolegyně, která si urputně vyžádala další schůzku. Vlastně ani nevěděl, co si myslel, když její pozvání opět přijal.

Rosetta Lestrangeová rozhodně nebyla dobrý člověk. Nemohl vyjmenovat ani pět věcí, kterými by se lišila od Bellatrix. Byla posedlá čistou krví a vraždění nevinných jí nebylo cizí. Též byla poznamenána černou magií, stejně jako on sám a možná to je tak spojovalo. A taky vzpomínky z mládí. Ať už se mu její nynější činy hnusily jakkoliv, nemohl popřít, že byla jistý čas jeho blízkou přítelkyní, obzvláště poté co se s ním přestala bavit Lily.

Kdyby nebylo jí, byly by pro něj Bradavice o něco více útrpné. Díky Rosettě získal kontakty, přátele a mohl se přidat mezi úzký kruh vybraných zmijozelů, pochopit a naučit se tak odvětví temné magie, která ho tehdy tak lákala. Svým způsobem z toho nakonec měl více problémů než užitku, uvnitř se však Rosettě cítil stále zavázán. Navíc vzhledově byla poměrně přitažlivá, když člověk moc nepřemýšlel nad tím, co všechno už její ruce napáchaly.

„Jsem ráda, že si přijal mě pozvání, Severusi," pravila vděčně, když se bok po boku procházeli, „je to pro mě teď těžké. Svým útěkem jsem zdiskreditovala všechny dřívější úspěchy, klesla jsem tak v očích našeho pána a ostatní mě nepřijímají. Myslím, že jen ty mi můžeš doopravdy porozumět," povzdechla si.

„Jak si na něco takového přišla?"

„Sám si nešel do Azkabanu a ukryl se za Brumbálovu sukni. Určitě i ty občas cítíš nedůvěru v úzkém kruhu," vysvětlila prostě, když se mu bez varování pověsila za paži, „a navíc... byli jsme si blízcí, velmi blízcí. Pamatuješ, jak jsme sem chodívali jako studenti? Potají jsme se vplížili do prázdných pokojů hostince a nevylezli z nich, dokud jsme neměli dost," zasmála se nad tou vzpomínkou, propalujíc ho chtivým pohledem.

„Bývávalo, Rosetto," odpověděl rezervovaně, nesdílejíc její nostalgické nadšení, „časy se změnily."

Náhle se zastavili. Několika kroky ho obešla, postavujíc se před něj, aby si ho tak mohla lépe prohlédnout. Díval se do jejích urputných hnědých očí, ve kterých se vždycky jasně značily ženiny posedlosti. Když něco chtěla, docílila toho, ať to stálo, co to stálo. A Severus se nemohl zbavit pocitu, že se stal jejím novým cílem.

„Tomu nevěřím," konstatovala s nakrčeným nosem a pomalu se k němu začala přibližovat, „chceš mě, stejně jako si mě chtěl tehdy. No ták, Severusi, jak je to dlouho, co si měl naposledy ženu?"

Mlčel, důkladně pozorujíc každý její krok. Chytla ho pevně za paži, přibližujíc se nenápadně blíž a blíž k jeho rtům. Byl v rozporu sám se sebou. Mělo by se mu to líbit, protože ho vždy po fyzické stránce přitahovala. Měl by ji chtít, protože tomu tak bylo i dříve. Jenže pak tady byl ten jeho prokletý mozek, ve kterém se mu objevovala jen jedna jediná dívka.

„Bude to zábava. Nic závazného, stejně jako tehdy. Tak pojď, je mi zima," přesvědčovala ho se svůdným úsměvem. Dříve mu pomáhala zapomenout na Lily. Jen chvilkově tedy, hned jakmile spolu skončili, vše se vrátilo. Nikdy k ní necítil nic hlubšího, jen přitažlivost. Sloužila mu jednoduše k ukojení pudů. Jakkoliv kruté se to mohlo zdát, bylo to ve finále vzájemné.

„Ne," řekl chladně a důrazně, až se žena zarazila. Nehnul se ani o centimetr, čelíc netečně jejímu pobouřenému pohledu.

„Je v tom ta holka, co?" prskla po něm podrážděné. „Vážně, Severusi, co ty na těch Evansových vidíš?"