Lapená | HP FF

4.

„Přišel další dopis, Nathalie," povzdychla si paní Weasleyová, když jí vedle misky s cereáliemi pokládala už několikátou žlutou obálku za poslední dny.

Dívčina reakce byla na chlup stejná. Podívala se, od koho dopis je, a pak ho bez otevření odhodila, s hraným nezájmem pokračujíc v pojídání snídaně. Okolo ní byli usazeni všichni obyvatelé Doupěte, včetně nové návštěvy v podobě slečny Fleur Delacour, ze které nebyla Molly ani trochu nadšená a rozhodně se neobtěžovala to skrývat. Její syn Bill se měl s půvabnou Francouzkou ženit. Nathalie se nemohla zbavit pocitu, že se s tím jeho matka stále nesmířila a poněkud násilně se snažila spřátelit Billa nejen s Tonksovou, ale i s ní samotnou, což jí bylo velmi nepříjemné.

„Vypadá to, še to bude důlešité, kdyš se tě tak urrputně snaší dostihnout," ozvala se z druhé strany stolu Fleur se svým silným přízvukem. Na to nijak nereagovala, pouze mlčky vstala a přešla k hořícímu krbu. S několika zvědavými páry očí zabodnutými do zad do něj dopis vhodila.

Byla velmi tvrdohlavá, a pokud si něco usmyslela, její přesvědčení nezměnilo ani deset závazných kouzelnických smluv.

„Nathalie určitě ví, proč nechce odpovědět," zastala se jí, možná až přehnaně tvrdě, Molly, starostlivě pozorujíc Harryho sestru, jak s kamenným výrazem opět dosedala zpět. Vždy jí přišlo, že v sobě až moc dusila emoce, což pro ni určitě nemohlo být zdravé a přirozeně jí to dělalo starosti.

„Není dobré vyhýbat se svým učednickým závazkům," začala důležitě Hermiona, ignorujíc dívčin nasupený pohled, kterým ji pomalu a důkladně propalovala skrznaskrz, „někde jsem četla, že pokud kouzelník činí jakkoliv proti smlouvě, může ho to pomalu začít zdravotně sužovat. Začíná to jen drobnými nevolnostmi a končí až smrtí."

Zahlédla vyděšený pohled Harryho. Jen otráveně zaskřípala zuby, zas a znova proklínajíc Hermioninu prořízlou pusu a neustálou všetečnost.

„Ničemu se nevyhýbám," odsekla naštvaně, „naopak velmi jasně a přesně dodržuju jeho pokyny. Má podle tebe slovo "vypadni" snad jiný význam, Hermiono?" zaútočila na ni podrážděně, odhodila lžíci s hlasitým cinkotem na stůl, opouštějíc rázným krokem místnost. 

Byla to od ní poněkud nezvykle výbušná reakce, ale bytostně nesnášela, když se někdo montoval do jejích osobních záležitostí bez vyzvání. Nechtěla Severusovi Snapeovi odpovědět, tak to prostě neudělá a nikdo jí do toho nemá co mluvit.

Potřebovala aspoň chvíli klidu. Byla vděčná za střechu nad hlavou, kterou jí Weasleyovi poskytli, ale v domě na ni bylo až moc lidí. Nebyla jediná místnost, ve které by mohla být sama. Našlapovala vysokou trávou, míříc k osamocenému dubu, u kterého jí kdysi její bratr učil létat a ona se nepěkně zranila. I přes ten nešťastný úraz je to jedna z jejích nejhezčích vzpomínek z období, kdy se s Harrym seznamovali. Tehdy to šlo rychleji, než očekávala. Okamžitě si spolu rozuměli, což jim vydrželo do teď.

Došla až ke stromu, který jí poskytoval příjemný stín před letním sluníčkem. Unaveně se o něj opřela. Vzpomněla si na mudlovské knihy, ve kterých četla něco o blahodárném účinku na duši a psychiku, který objímání stromů dokáže poskytnout. Mírně se zašklebila. Kdyby to bylo tak jednoduché a její poraněnou duši dokázalo vyléčit jediné objetí mohutného, vzrostlého dubu...

„Ignorujete mé dopisy," ozval se jí náhle za zády známý, ledový hlas a ona sebou tak vyděšeně trhla.

Když se otočila, nemohla uvěřit vlastním očím. Stál před ní Severus Snape. Jeho černý plášť se pohupoval v rytmu letního vánku, stejně tak tmavé vlasy. Tvář měl netečnou a chladnou. Onyxovýma očima ji provrtával skrznaskrz. Počítala s tím, že se mu nebude moci vyhýbat věčně, ani ve snu ji však nenapadlo, že by ji osobně vyhledal. Náhle ji veškeré hrdinství pomalu opouštělo a ona si začala připadat hloupě.