|1|

1.1K 23 11
                                    

"Crr, crr, crr.." Začne mi bzučet ta líbezná hudba do ucha.

"Bože, co jsem komu udělala, že musím vstávat tak brzo!" Šeptnu naštvaně do polštáře. Po ránu už nebo spíš ještě nejsem sprostá, protože mě nebaví nadávat tomu bezbranému budíku, který si vlastně nastavuju sama a on dělá jen svojí práci - jo, moje idiotské myšlení po sedmé ráno.

"Gigino!" Zařvala na mě ta stará, přerostlá, chlupatá, hnusná.. a takhle bych mohla pokračovat do nekonečna, ale je to prostě moje nejmilovanější maminka. Táta od nás odešel, když mi bylo dvanáct, ale asi se mu nedivím s tou nadpozemskou stvůrou bych také žít nechtěla.
A teď něco, co o mě ví jen málokdo, no vlastně asi jen moje matka a všechny mafiánské spolky, ale tak, to je jen maličkost samozdřejmě. Nebudu vyprávět celý příběh, ale řeknu to zkráceně.. když mi bylo plus mínus třináct let, chodila jsem na normální školu, měla normální přátelé, ale potom se to vše zvrtlo.
Když do školy přišel jeden kluk, tak mi jakože padl do oka, nevím jak to říct. Čistě jasně jsem se do něj nejspíš zamilovala.
Po chvíli mi i on vyznal své city k mé maličkosti, ale to jsem nevěděla jaký hajzl to je a navíc, čeho je schopen.

Vstala jsem z postele a vyšla z pokoje.

Jakmile jsem vešla do kuchyně uviděla jsem ten šimpanzí ksich. Krásné rána toto.
"Nazdar." Pozdravím jen ze slušnosti, teda pokud se tomu pozdrav mezi námi dá říkat.
"Čau." Odpoví stejně nezaujatě a odejde někam pryč, naštěstí se už nevrátila a já se mohla v klidu nasnídat.
A kdyby jste se ptaly, moje matka ví vše, ale její to prý jedno, řekla mi to přímo do očí, že to není a nikdy nebude její věc.
Někdy bych se vážně chtěla potkat s tátou a všechno mu říct, nevím jaký měl důvod mě tu nechat se slepičí zadnicí, ale už jsem se se vším nejspíš smířila, myslím.

Rychle do sebe naliju lupínky s mlíkem a spěchám zpět do pokoje.

Ze skříně vytáhnu černé džíny a tílko, na které si přehodím mikinu.
Do batohu jsem si dala jen to nejdůležitější jako jsou cigarety, mobil a řasenka.
Vše učení se nachází u nás ve škole, nebo-li u mě ve skříňce.
Sešla jsem tedy zase schody a vyrazila si to rázným krokem do haly domu.
Když jsem si nazula, jak jinak, než černé tenisky, mohla jsem bez jakého koliv rozloučení odejít.

Přede mnou se, jako každý den, zastaví žlutý autobus a já si jako pokaždé sedám na svoje místo vzadu.
Tenhle žlutý bus, nebo jak mu říkám já jezdící kasička, nabírá jen zbohatlé čtvrti a proto sice nerada říkám, ale jsme zazobaná rodinka.

Jezdící kasička zastaví před školou a já s znechuceným obličejem vcházím do dveří školy.
Rychle dojdu ke svojí skříňce, kde si vyndám Fyziku? Kurva! Nechápu jak, ale na Fyzice se prostě naučíte vše kromě učiva, které probíráte. Zabouchnu skříňku a se salátem v ruce odcházím do učebny Fyziky.
Ve škole se mi všichni straní, nebo se mě nejspíš bojí, takže když vejdu do třídy nikdo ke mě nezvedne svůj zrak. V první lavici šprti - jak jinak že?, druhou obskakují blonsky, které se snaží zaujmout fotbalisty v posledních řadách, jinak jsou tu skoro všichni normální.

Zazvoní na hodinu a všichni si stoupnou, až na mě, nehodlám nikoho zdravit, nebo co si tím ostatní dokazují.

"Dobrý den třído, dnes si probereme.." tak a v tuto chvíli jsem se odpojila od světa jak svou myslí tak tělem. Přemýšlení mě zabijí, ale je to asi jediná zábavná věc, co můžu teď dělat. Přemýšlím nad tím jaký by to bylo kdyby ten člověk nešel na stejnou střední jako já. Možná bych se ani já nezměnila, možná, možná? Jasně, že bych se nezměnila potom-

"Smithová jste tu?" Mávala mi rukou před obličejem učitelka.

"Hm?" zabručím na souhlas, i když to sama nevím.

"Tak nám teda vypočítejte ten příklad, Smithová!" Řekne a ukáže na tabuli za sebou, kde se nechází něco fakt divného.
Od kdy se v hodinách Fyziky učíme francouzsky?
"Nevím." protáhnu samohlásky a unaveně na ní přesunu zrak.
"Víte co Smithová jste dvě hodiny po škole!" Nikdy mi přijde, že ta učitelka miluje moje příjmení.

"Fajn." odpovím, a popravdě je mi to u prdele už jsem byla, no prostě hodně krát po škole, takže no problem.

***

"Smithová pro dnešek můžete odejít o hodinu dřív, ale ať se to neopakuje." jen souhlasně přikývnu, i když vím že jasně lžu, a odcházím ze školy.

Do háje, bus už odjel.

No tak se projdem, nic jiného mi stejnak nezbývá.

Už si ťapkám k našemu domu, když vedle mě zastaví černý Range Rover s zatmavenými skly z něhož vystoupí dva vysoký, namakaný chlapy.
No prostě vypadají jak Mout Everest ve dvojím provedení a jdou nebo spíš běží. Ke mě? Ha ha. Zdrhat!

Vezmu nohy na ramena a běžím tou nejrychlejší rychlostí, kterou umí mé tělo vyvinout, ale jak chcete utéct dvou závodní formulím?

Když mě jeden z nich chytí za zápěstí a škubne semnou, prudce se zastavím a syknu. Asi mi vyhodil zápěstí, idiot. Jakmile sevření na mém rozdrceném zápěstí zesílí, s radostí ho kopnu do kolene, ale s ním to bohužel nic neudělá. Upřímně, nevím co jsem čekala.

Ach bože, oni si myslí, že když mi dají přes ksicht bílí hadřík tak.. Ano po této větě jsem vážně usla, jelikož ten hadřík byl napuštěný chloroformem, jak nečekané, že?

𝙺𝚊𝚖𝚊𝚛𝚊́𝚍 𝚖𝚊𝚏𝚒𝚊́𝚗Kde žijí příběhy. Začni objevovat