Tíha věčnosti

Drobné mezírky

  

   I když se to na první pohled nemusí zdát jako něco záviděníhodného, tímto okamžikem započala asi moje nejšťastnější životní etapa. Náplní mé práce se stala prostá manuální dřina, kde jsem jako cvičená opička tahal bedny z jednoho místa na druhé. Nedělal jsem si iluze, že bych se hned ze začátku dostal něčemu zvláště zábavnému, ale rozhodně to nebyla tak špinavá práce, k jaká jsem se obvykle dostal. Netrvalo ale dlouho a začalo mě mnohem více zajímat, co to vlastně tahám, než jen kam s tím fláknout? Proč je nutné dávat na některé bedny mnohem větší pozor než na jiné? A co je to na nich nakresleno za podivné obrázky? Tím se zároveň odhalila jedna má menší mezera... no možná spíše taková středně velká propast. Tak trochu jsem totiž postrádal dar čtení. Co naděláte, tohle na ulici prostě nenajdete. Tam stačí vědět, že pokud se na vás někde zaculí znak lebky, je ve vašem nejlepším zájmu, vzít nohy na ramena. Co více by vám takový obrázek mohl říci? Asi jsem byl naivní, ale jak jsem zjistil, bylo toho opravdu mnohem více. A fakt, že se dají kreslit dokonce i celá slova, mi zprvu přišel jako opravdu vydařený vtip. Jenže tentokrát se nesmál ani Wrick a já se tak poprvé ve svém životě styděl za svou nevědomost. O moc lepší to nebylo ani s počty. Když množství přenášených beden přesáhlo počet prstů na mých rukou, nastal problém. A když pak nestačilo ani zapojení nohou, byl jsem v koncích. Zprvu jsem se snažil tyto své nedostatky nedávat najevo, nebo dokonce maskovat. Jenže když se již několikrát po sobě nějakou záhadou přimíchalo zboží z Ixaocanu do Ionianského, nedokázaly mě z toho dostat ani mistrné improvizační schopnosti. A věřte mi, podobně ty názvy opravdu jen zní. Wrick rychle došel k závěru, že takto to dál nepůjde. Vyhrkly mi slzy do očí při představě, jak se loučím se svojí nově nabytou prací. Naštěstí ale došlo k malému nedorozumění. Wrick se nechtěl zbavit mě a mé mezery, on jí chtěl naopak vyplnit. Mé pracovní povinnosti tak bylo nutné doplnit o další vzdělávací. Já, takový odpůrce školy a veškerého podobného vzdělávání. „Je to k ničemu. Už všechno umim. Poradim si sám," hlásal jsem vždy hrdě. A najednou jsem měl sedět nad nějakou knížkou a krkolomně slabikovat ty podivné znaky tam? Co si budeme povídat, škola života venku vás naučí ledasčemu. Umíte utíkat doslova jako o život. Není těžké vás nasytit, protože váš trávicí trakt je velice přizpůsobivé ústrojí. Dokonce disponujete i jistými vyjednávacími schopnostmi, obzvláště pak metoda psích očí je velmi užitečný nástroj. Pro přežití rozhodně dostatečně, ale pro život? Pokud ho celý chcete strávit jen a pouze potloukajíc se špinavým městem, tak ano. Pokud ale začnete toužit po něčem víc, možná zjistíte, že vám přeci jen něco schází. A přesně tento pocit ve mně začal Wrick začal vyvolávat. Zprvu pouze můj zaměstnavatel, postupem času však mnohem víc. V tomto záhadném muži jsem tak nalezl přítele, o jakém se mi nikdy ani nesnilo. Vždy veselého a otevřeného, schopného poradit, ale i vést. Muže, který si vždy věděl rady, a dokonce s pochopením pro mé občasné mladické vrtochy. Nebylo tedy s podivem, že se také ujal role učitele. Nutno podotknout, že se tohoto úkolu zhostil plnou vervou a zároveň s velkou dávkou škodolibosti. Ne zřídka se stávalo, že „omylem" zaměnil jednu z mých učebních knih za nějakou z jeho odborných. Jo, to bylo pak zadržovaného smíchu pod vousy, než jsem na to přišel. Nechci vás ale úplně unudit tím, jak si má hlava postupně zapamatovávala jedno písmenko po druhém a ústa se ho snažila marně vyslovit. Stejně jako odhalování tajů číslovek, jejichž počet už sahal daleko za hranice počtu všech mých prstů. Proto si tuto pasáž dovolím přeskočit.

   Uplynulo několik měsíců a musím uznat, že to byla opravdu perná doba. Nejen mé tělo ale i hlava dostávali pořádně zabrat. Smluvená manuální výpomoc samozřejmě stále trvala a jelikož byl Wrick náramně spokojen, dostávalo se mi také štědré odměny. Ta měla často lesklou stříbrnou barvu, v podobě drobných mincí, jako podíl z Wrickova obchodu. Mnohem častěji se mi ale jako výraz vděku dostávalo právě již zmíněních studijních lekcí. Většina textů, které se mi dostaly pod ruku, již nepředstavovala žádnou výzvu. I přepočítání výplaty se proměnilo spíše v dětskou hru, kterou jsem ovšem většinou nehrál sám. Wrick si velmi rád mé těžce nabyté znalosti zkoušel v praxi a sem tam nějaký ten stříbrňák chyběl nebo přebýval. Já mu to ale nikdy neměl za zlé a takovéto popichování jen utužovalo naše přátelství. Proto jsem se na každou další lekci těšil jako malý kluk, což jsem vlastně stále ještě byl. S přibývajícími znalostmi rostl také ruku v ruce můj hlad po dalším vědění. Základy jsem měl již v malíčku, proto mě to stále více táhlo k poměrně těžší literatuře. Wrick více než sdílel mé nadšení a jakožto zcestovalý muž disponoval i velkou knihovnou plnou úlovků ze svých cest. Tyto knihy mi mile rád zapůjčoval a mně se tak začaly odhalovat nové nikdy nepoznané obzory a to doslova. Konečně jsem poznal, jak vlastně vypadá zemský povrch nad našimi hlavami, stejně jako vzdálené země oddělené mořskou hladinou. Jiné živočišné druhy a způsoby života, ještě nepolíbené pro nás tak životně důležitou vědou a technikou. Knihy se staly potřebným palivem mé představivosti, která tak mohla zabírat na plné obrátky. K čemu vám ale jsou informace ukryté v popsaných listech papíru, když se ta největší studnice vědění nalézá hned vedle vás? Nejenže Wrick věděl o světě více, než by pojala jakákoliv kniha, jemu se také podařilo většinu z těch vzdálených koutů navštívit. Naše společné seance se tak měnily ve vášnivé diskuze a protahovaly se dlouho do noci. Zasypával jsem svého učitele nespočtem otázek, který s nimi sice bojoval, ale vždy dokázal vyhrát uspokojivou odpovědí. Nebyl jsem to ale jen já, kdo chrlil jeden neodbytný dotaz za druhým. I Wrick odhalil svou objevitelskou duši a snažil se ze mě vytáhnout nějaké „pouliční" informace ohledně Zaunu. Přesně takové, které si raději všechny turistické průvodce nechají pro sebe. Takto to chodilo den za dnem a já snad ani nemohl být spokojenější. Až jednoho dne přistála do pléna otázka, které zcela zatřásla mým dokonalým světem. „Sigi, co by sis vlastně přál dělat, až budeš moci opustit sirotčinec?" Musím uznat, že nad něčím takový jsem zatím nikdy nepřemýšlel. Vše šlo jako na drátkách, tak proč si kazit den přemýšlením o době, které nastane až za dlouho. I když... necelé dva roky. Achjo, nejraději bych zůstal dítětem navěky. „No... o tom jsem zatím nějak moc nepřemýšlel." Nemělo cenu nijak zapírat, neboť by to Wrick stejně prohlédl a zároveň mé rozpaky prozrazovali zarudlé tváře. Většina bratrů, kteří po dovršení šestnáctého roku dosáhli plnoletosti, se rozhodla zkusit štěstí a postavit se na vlastní nohy. Zaun bylo město příležitostí a vůně svobody byla více než lákavá. Většinou se ale dostali spíše k nějakým podřadnějším dělnickým pracím, nebo pokud se na ně opravdu usmálo štěstí, ujala se jich některá z korporací výrobního Zaunského bloku. Rozhodně nic proti, jednalo se vždy o poctivou, potem a slzami vydřenou práci. Jelikož se dalo skončit i mnohem hůře a v případě našeho podzemního města, doslova spadnout hlouběji. Mohli jsme děkovat, že píle a starost našich vychovatelek nás takového osudu ušetřila a dala nám alespoň nějakou naději na normální život. Jenže, mě se líbilo, jakou cestou se můj život zatím upíral a nejraději bych se ho držel zuby nehty. Vlastně, v mé hlavě se zformovala myšlenka o představě mé budoucnosti. Troufalá, zato ale nesmírně lákavá. „Chtěl bych také umět pomáhat ostatním jako vy," vyšlo tiše z mých úst. Ano, tohle by byl osud, pro který mé srdce plálo. Touha, kterou ve mně podnítila právě tato zvláštní osoba a která jediná také mohla rozhodnout o mém dalším osudu. Wrickův úsměv se roztáhl ještě více než obvykle a zamyšleně si chytil svou pěstěnou bradku. „Myslíš, že bys na něco takového stačil? Víš přeci, že je to opravdu těžká a nevděčná práce?" zkoušel Wrick pevnost mého odhodlání. „Nevděčná? Vděčnost kluka, kterého jste vytáhl ze samotného pekla, vám snad přijde málo?" nemohl jsem nevyužít nahrávky, kterou mi Wrick tak hezky naservíroval. „Aha, myslíš ty haldy beden, co mi z vděčnosti odtahal a knihovnu, kterou si z vděčnosti přivlastnil?" hlasitě se rozesmál a ani já se nedokázal ubránit smíchu. „V tom případě se na tu vděčnost podíváme zítra. Nebudu tě ale očekávat ve skladu jako obvykle, ale v laboratoři," pokračoval dál Wrick znatelně vážnějším tónem. Teď jsem opravdu trochu znejistěl. Co vlastně bylo tohle za odpověď? Byla to vyslyšení mé prosby, nebo naopak ukončení veškerých nadějí? V tu chvíli to bylo jedno, jelikož Wrick měl ve zvyku, v takových momentech dělal drahoty a nebylo možné z něj dostat kloudnou odpověď. Jisté bylo jen to, že se vše dozvím zítra. Argh, to bude zase dlouhá a bezesná noc, jak mi má netrpělivá hlava nedovolí zamhouřit oči. S Wrickem jsem se loučil trochu kyselým úšklebkem na tváři, ale ten mi ani tentokrát nevydržel příliš dlouho. Hned na to jsem se vydal zpět k sirotčinci, zatím stále ještě k mému jedinému pravému domovu.