Tíha věčnosti

BOZP

   Byl to den jako každý jiný. Se staršími bratry jsme se vydali do ulic, poohlédnout se, zdali by se někomu nehodila pomocná ruka. Znáte to, nějaká ta podřadná prácička, jejíž splnění by vám alespoň na chvíli obstaralo něco na vyplnění prázdného místa v žaludku. S trochou toho štěstíčka se dalo narazit na dámu v nesnázích, jejíž sklep sužovala přemnožená havěť. Výjimkou nebylo ani čištění kovových částí domů, do kterých už zakusovala svá zrzavá kusadla rez. Mnohem častěji jsme ale končívali u daleko prostší manuální práce. Prostě vezmi tohle, dones to támhle, na nic se neptej a tvař se u toho nadšeně. Jistě, říkáte si, to nezní tak špatně. Jenom něco dopravit z bodu a do bodu b. Jenže tento náklad býval dost často i lidského původu. To už nezní úplně jako voňavá práce co? No jo, jenže když vám kručí v břiše tak, že kolem vás ozvěnou rezonují kovové zdi domů, jde vaše důstojnost na chvíli stranou. Nebo se spíše vydá rovnou na obchůzku celého bloku, aby neviděla, čeho všeho jste schopni. Ale zrovna toho osudného dne nás žádná taková lahodná práce nečekala. Jeden parní inženýr údajně sháněl pár dobrovolníků, kteří by se starali nějaké jeho trubky, zatímco on by pracoval. No, mně bylo v té době dvanáct, dalším dvěma bratrům sotva o dva rok více a nejstarší právě dovršil šestnáctý rok. Takže nikdo z nás samozřejmě neměl tušení, co po nás takové individum může chtít nebo jak vlastně pára funguje. Byl to přece jen nějaký horký čmoud, tak co na tom mohlo být tak složitého? Takové věci se za normálních okolností pravděpodobně učily ve škole. Jenže to byla instituce, o které jsme slyšeli jen z vyprávění. Vůbec jsme nedokázali pochopit, že něco takového opravdu existuje. Zadržovat někde děti místo toho, aby se věnovaly nějaké prospěšné činnosti? Čiré bláznovství. Nás učil život hezky za pochodu a místo špatných známek nám jako výstrahu občas zapsal nějakou tu jizvu. Ale teď už zpátky k tomu parnímu pánovi. Žil poměrně nedaleko našeho sirotčince, takže další důvod navíc se za ním vypravit. Jeho sídlo nám nepřišlo nijak zvláštní oproti jiným rádoby vědcům. Velká ocelová kostka se značně nahnědlou patinou a několika průzory, Většina z nich byla opatřena mřížemi, zřejmě aby už z dálky odrazovala případné nezvané hosty. Všemu pak vévodila dvojice značně nepoměrných dveří. Jedny malé vchodové, poseté haldou zámků a otvorů, jako by snad uvnitř chránily nějaký poklad. Zato druhé obří, že bych mohl bratru vyskočit na záda a stejně bych nedosáhl na jejich vrchní okraj. Dozajista vrata od dílny majitele objektu. Když jsme na místo dorazili, panovala velice veselá nálada. Aby taky ne, parta mladíků, která čuchala vidinu snadného výdělku. Okamžitě se strhla vášnivá debata, kdo zaklepe na ty podivné dveře a co nejuctivěji pozdraví. Každý chtěl udělat ten nejlepší dojem a nenápadně si tak vysloužit třeba nějakou tu zlatku navíc. Pro většinu těchto situací ale platilo jednoduché pravidlo. Pravidlo nejstaršího. Takže já jako vždy zase utřel nos. Nejstarší bratr se tedy hluboce nadechl, vykročil a do dveří třikrát silně udeřil. Chvíli se nic nedělo a zbytek bratří stojící za jeho zády se začal tiše chichotat. Po chvilce se uvnitř probudil život a ozvalo se několik ran doprovázených tlumenými ale i tak srozumitelnými nadávkami. Další dávka rámusu ze všeho nejvíce připomínala dusot splašeného stáda a cvakání hodinového stroje. To nejspíše majitel objektu pospíchal ke dveřím a následně zápasil s jeho vlastním bezpečnostním systémem. Nicméně se ozvalo poslední klapnutí a dveře před námi se otevřely. A... nečekali jste nějakého nažehleného akademika, že ne? No my rozhodně také ne. Tohle zjevení byla klasické ukázka nižšího Zaunského vědce s velkým komplexem méněcennosti. Utvořeného ze zoufalé touhy vyrovnat se svým kolegům z vyšších tříd, přestože jeho schopnosti tomu ani zdaleka neodpovídaly. Do výšky vydal sotva za půl dospělého člověka, ovšem do šířky by dva nestačili. Na hlavě měl nasazené černé ochranné brýle, zaražená hluboko do očních důlků. Až se zdálo, že jsou snad součástí jeho hlavy. Když už je řeč o jeho hlavě, tak ta ze všeho nejvíce připomínala chlupatou kouli, kterou někdo vymáchal v pořádné dávce oleje. Opálenou vrásčitou tvář obepínal kolem dokola hustý šedý porost. Na první pohled nebylo úplně jasné, co z toho chmýří jsou vlastně vlasy a co už přechází v hustý vous. Jediné, co tomuto živému chomáči občas dodávalo lidské rysy, byly velké zažloutlé zuby. Ty odhalil pokaždé, když se pokoušel promluvit. „Co tu chcete?" zahřměl na nás dunivým hlasem a poslal tak malou ochutnávku svého páchnoucího dechu. No úplně jsme zkoprněli a jen nejstarší bratr se odhodlal špitnout alespoň jedno záchranné slovíčko. „Práce," zněl jeho hrdinný výrok, špitnutý hláskem jako myška. Na chlupáče to zapůsobilo téměř jako magické zaklínadlo. „Ale proč to neřeknete hned," roztáhla se jeho ústa do širokého úsměvu. Odhalil nám tak celou svou zažloutlou zubní paletu v celé své kráse. „Račte, račte," hned nás pobízet dovnitř jako nějakou vzácnou návštěvu. My se rozhodně nijak noblesně necítili, ale co jiného v tuto chvíli už vlastně zbývalo. Rychle jsme vběhli dovnitř a nechali se vést chlupáčovými pokyny. Navigoval nás úzkou chodbou a něco si u toho žvanil. „V dnešní době je těžké seznat levnou pracovní sílu," bylo jediné, co se z jeho huhlání dalo rozpoznat. Trochu jsme si ale připadali jako ovce, když nás nahnal do své laboratoře. První věta, která se mi dostala na mysl byla, „Je tohle peklo?" Nacházeli jsme se v malé místnosti vyplněné kouřem, pichlavým narudlým světlem a všudypřítomným horkem. Po obvodu se táhly svazky trubek a potrubí, které končily ve vratkých kovových barelech. Sem tam se některé kovové části bez varování pohnuly a mě tak ze všeho nejvíce připomínaly části nějakého živého tvora. Má fantazie byla vždy trochu bujnější než u ostatních. „Tak jo... ty, tam... ty, tam a ty si stoupni tady," začal okamžitě vynálezce úkolovat. „A ty," mířil najednou jeho tlustý prst přímo na mě. „Ty seš nejmenší, ty budeš hlídat, jestli nějakou škvírou neutíká tlak... chápeš?" zněl jeho nekompromisní hlas. „Ano," byla jediná tichá hláska na kterou jsem se zmohl. Chlupatec byl zřejmě s mojí odpovědí spokojen, jelikož se popadl za břicho a opět se strašidelně usmál. Mačkal si svojí umaštěnou zástěru a zároveň tak vystavil na obdiv něco, čeho jsme si předtím nevšimli. Místo pravé ruky měl několik provizorně spojených kovových kloubů zakončených kovovými čelistmi. Prothetica tehdy nebyla zrovna na vysoké úrovni, takže tento výtvor působil velmi strašidelným dojem. Zvláště na partu mladých kluků, kteří si chtěli zachovat své končetiny v neporušeném stavu. Konečně přišlo podrobné rozdělování úkolů, kdo co bude dělat. No, co vám budu povídat, jedním uchem tam a druhým zase ven. A jaký opruz bylo vysvětlování jednomu, byla nesmírná zábava pro ostatní. Když byly všechny rozkazy rozdány, a dokonce i nějaké poučení o bezpečnosti, vše zazdil hlasitým výkřikem: „Tak jdem tvořit budoucnost." Odběhl někam k řídícímu panelu, za kterým zmizel jako v nějakém krytu. V nastalé chvilce klidu se na mě otočil jeden ze starších bratří s otázkou „Hej Sigi, poslouchal si ho vůbec? Co mám dělat s tím kolem a budíkem?" Měl jsem co dělat, abych zadržel smích, „Jasně, máš s tím točit, jak nejrychleš dokážeš," odpověděl jsem škodolibě. „Blbe, to určitě neříkal," zpražil mě bratr ostrým pohledem. To, kdo s čím vlastně točil, nebo hýbal, raději přeskočím. Vymýšlel bych si totiž úplně stejně jako tehdy. A bohužel stejně tak by dopadl i výsledek. Obrovská rána. Jeden z kotlů nevydržel tlak a došlo k přetížení a následné explozi. Bratr, se kterým jsem se jako poslední bavil, stál sotva metr od epicentra toho výbuchu. Dostal tak přímý zásah a byl okamžitě odmrštěn jak hadrová panenka. Jediné jeho štěstí bylo, že mu v cestě stála ta velká kovová vrata. Kdyby to byla normální zeď, pravděpodobně by se stal její součástí v podobě mastného fleku. Vrata ale naštěstí let této lidské dělové koule zpomalila a chlapec se tak zastavil až venku na chodníku. Ostatní na to byly o poznání lépe, tedy alespoň doufám, protože po zbylých bratrech nebylo ani najednou ani památky. No, neměl jsem jim to za zlé, pravděpodobně bych taky bral v mžiku nohy na ramena. Jenže mé tělo mě jaksi odmítalo poslouchat. Exploze mě sice jen posadila na zadek, ale zato moje hlava byla velmi důvěrně seznámena s letící trubkou. Otřesený a zmatený jsem se belhal ven, snažíc se zaostřit na cokoliv, co alespoň trochu připomínalo jednoho z bratrů. Bohužel můj nález rozhodně nebyl tak šťastný, jak jsem doufal. Bratr ležel na chodníku přímo přede mnou a já neměl sebemenší tušení, jestli je stále na mezi živými. Křičel jsem na něj ze všech sil, aby se vzbudil, nebo aby udělal alespoň nějaký pohyb. Ale zřejmě neslyšel a já na tom byl vlastně stejně. Mé uši byly tak zalehlé, že kdyby se ozvala další rána, pravděpodobně bych jí ani nezaznamenal. Snažil jsem se s ním tedy alespoň pohnout a vzbudit ho. Tento pokus byl ale zastaven. Někdo chytil moji ruku. Leknutím jsem doslova nadskočil v domnění, že si nás našel rozzlobený vědec. Ale už jen podle ruky se dalo poznat, že to nebyl on.