Tíha věčnosti

Následky

   Sirotčinec byla velká budova jednou stranou částečně zapuštěná do skály. Nebylo to žádné skvostné architektonické dílo, ale běžný Zaunský železný slepenec. V podstatě taková hodně záplatovaná železná kostka. Její pevné základy, zapuštěné do tvrdého skalního masivu, pak ukrývaly rozsáhlé sklepní prostory. Ty mohly sloužit také jako kryt pro případné horší časy. V historii sirotčince ale zatím nemusely být ani jednou využity. Nad nimi se pak tyčila tři patra. To nejvyšší bylo z velké části prosklené a určené příbytkům našich milovaných vychovatelek. Přes zašpiněná okna měly alespoň malý přehled, kde se jejich svěřené ratolesti pohybují. Další patra už byla vyhrazena nám. Ti starší, kteří samozřejmě nepotřebovali tolik dohledu, žili v přízemí a ti mladší v prvním patře. A přesně tam jsem přežíval i já.

   „Uaa, to byl zase blbej sen," zívl jsem si a dlouze se protáhl na své plstěné palandě. Už bylo světlo, sice jen umělé, ale i přesto mě pálilo do očí. No jo denní svit v téhle části Zaunu, to by byla vážně pěkná pohádka. I tak jsem měl ale chuť otočit se na druhý bok a pokračovat v tom slastném snění. „Au.... Počkat," vylétl jsem jak vrtule. Okamžitě jsem hledal zdroj bolesti, který mě tak rychle dostal na nohy. Hledání opravdu nebylo dlouhé, stačilo jedno přejetí po mé hnědé kštici a bylo jasno. Jako maják se mi na vršku hlavy tyčila boule velké jako pěst. „Jauvajs!" Byla opravdu citlivá. „A co je sakra tohle?" sjel jsem pohledem níž a prohlížel si zbytek těla. Takhle jsem si ho opravdu nepamatoval. Všude samá náplast a obvaz. „No to ne, sny rozhodně nebejvaj takhle bolavý," podivoval jsem se. Na jazyk se mi sice drala mnohem ostřejší slova, ale když já dopadl takto, co se stalo s bratry? Bez váhání jsem vystřelil z ubikací a začal pátrat po ostatních. Jenže nikde nebyla ani noha. Tohle místo bylo jako úl, kde pořád létal někdo dovnitř a ven. „Tak kam se sakra všichni poděli?" Jestli tohle opravdu nebyl sen? Nebo možná sen vesnu, který se mi zdál a já se z něj jen ještě neprobudil? No znáte to, dětská mysl si vždy dokáže najít nějaké vysvětlení. Byl tu ale způsob, jak se ve své teorii ujistit a všemu přijít na kloub. Moje kroky nabraly směr do třetího patra, přímo k pokojům vychovatelek. Tam člověk vždy našel odpověď. To, že občas byla ve formě přísného pohlavku, byla už věc jiná. Rozrazil jsem dveře a za skřípavého zvuku pantů jsem vpadl dovnitř jako lavina. Málem jsem v té rychlosti skončil zase na zemi, ale tentokrát jsem pád ustál. I když to nebylo ani tak díky mým akrobatickým dovednostem. Před kontaktem s chladnou podlahou mě zachránila pohotová ruka, jedné z našich hlavních opatrovnic. Svojí ladnou medvědí tlapou se jí v letu podařilo zachytit mé ucho. Nikdy jsem nepochopil, jak někdo může mít tak rychlé reflexy. Jemný úchop, který mi ucho protáhl skoro na dvojnásobnou délku. A síla, se kterou mě zvedla, že mi na zemi zůstaly jen špičky palců. Okamžitě prozradily, o koho jde. Říkalo se jí Machna, což už samo o sobě vypovídalo dost o jejich tělesných proporcích. Ale jména klamou, ve skutečnosti byla ještě tak dvakrát širší, než byste si ji představili. „Tak pojď mladíku, máš fakt problém..." vítal mě její vřelý pozdrav. Díky vytahanému uchu zněl ještě hlasitěji než obvykle. Dalšími slovy už se ale neobtěžovala a jedním mocným hodem mě poslala dále do středu místnosti. Ani tyto prostory neoplývaly žádným přepychem. Pouze další hranatá místnost s kupou skříní a dalšího ošuntělého nábytku, plus navíc několik větších lůžek. A jedna z těch postelí okamžitě upoutala moji pozornost. Bratr! Byl to ten, kterého jsme přinesli. Ale teď... teď vypadal úplně jinak. Asi za to mohl můj zastíněný zrak, ale až nyní jsem viděl, jak hrozný dopad na něj měla exploze. Jeho kůže byla na většině míst popálena, že připomínala spíše zrezivělé stěny domů než lidskou pokožku. Byl to otřesný pohled a kdybych v ten osudný moment viděl tak jasně jako teď, dozajista bych zcela zkoprněl hrůzou. Což se mi mimo jiné stalo právě teď a já se nedokázal ani pohnout. Slyšel jsem sice další kárání naší staré machny, ale jako by všechno proplouvalo jen kolem mě. Nebyl jsem ale schopný, jakkoliv reagovat, natož se pohnout. I kdybych dostal pohlavek, zůstal bych stát jako topol a jen se pomalu odporoučel k zemi. Machna mívala opravdu pořádnou ránu, ale to sem teď nepatří. Z tohoto transu mě vyvedlo až úplně něco jiného. „Jak jsem říkal, bude v pořídku," ozvalo se od okna. Ten hlas! Vtáhla mě ta slova opět zpátky do tohoto světa. Tajemný zachránce tam stál s úplně stejnou vznešeností, jako když jsem ho spatřil poprvé. Lokty se opíral o parapet, a dokonce se na mě usmíval. „Já... já," snažil jsem se vykoktat co nejuctivější poklonu, ale jazyk se mi zamotal. „Chce říct, že si je vědom toho, co se stalo a že potrestání neujde!" hrubě za mě doplnila větu Machna. Něco takového jsem rozhodně říci nechtěl, i když mi bylo jasné, že s čistým štítem odsud neodejdu. „Trest?" podivil se muž a chytil se za svojí pěstěnou bradku. Tím ovšem naprosto zamotal hlavu nejen mě, ale i vždy sebejisté ošetřovatelce. „Na tom, co se stalo tomu chlapci má taky svůj díl viny, takže..."pokračovala Machna. „Svůj díl viny, na tom, že jsme ho dostali do bezpečí a on přežil?" nadzdvihl muž jedno své výrazné obočí. Měl jsem ohromnou chuť zatleskat, když jsem viděl, jak tato odpověď s Machnou zacloumala. Naštěstí jsem si všiml malého mrknutí jedním okem, které ke mně muž nenápadně poslal. Okamžitě jsem věděl, že jsem v něm opět nalezl spojence a vyčítavým pohledem jsem se otočil zpátky k opatrovnici. Nepatřila úplně mezi nejbystřejší jedince, byla, no řekněme spíše přímějšího rázu. Ale tentokrát bylas rozumem naprosto v koncích. „Ti hoši tam ale..." snažila se co nejurputněji najít jakákoliv slova, která by jí utvrdila v její neochvějné pravdě. „Ale jestli opravdu trváte na nějakém preventivním opatření, měl bych jedno řešení," doširoka se usmál a odhalil tak svoje bělostné zuby. „A je to tady," říkal jsem si v duchu. Mohlo mi být jasné, že tak snadno se svou kůží nevyváznu. „Už nějakou dobu uvažuji, že se usadím. A Zaun se zdá jako místo, kterému by mohly být mé služby ku prospěchu. Ale hodila by se mi pomocná ruka." Na to si Machna jen opovržlivě odfrkla „A kdo vlastně račte být pane?" „Sir Waridan Wrick vážená paní," pohotově vrátil poklonu a nadzdvihl svůj vysoký klobouk. „Absolvent Valoranské přírodovědné univerzity se zaměřením léčitelství, poslední zástupce šlechtického rodu Wricků, dále pak velký cestovatel a také nový občan Zaunu." Úplně mi nevonělo takové rozhodování bez mého souhlasu. Přišel jsem si trochu jako míč, který si mezi sebou přehazují dva dospěláci. I když, pokud jsem si měl vybrat mezi Machnou a tajemným zachráncem, balón by okamžitě letěl k muži. Machna samozřejmě nemohla jen tak souhlasit, to prostě neodpovídalo její povaze. „Klidně si ho vemte, ale dokud nedovrší šestnáct let, stále je pod naší ochrannou rukou. I když se vám to tak nemusí zdát, chceme, aby z těch dětí něco bylo. A tyhle principy tu držíme už řadu let." „Jistě, do té doby to tedy nazývejme obyčejnou výpomocí. Pokud ale bude náš mladý pán souhlasit? Nebo si raději ještě vyslechne vaši variantu?" Tentokrát můj jazyk přesně věděl, co říci „Ano, ano, ano!" Otřásal můj radostný hlas snad celou budovou, dokud ho nepřerušila až naštvaná rána dveřmi. Když Machně došly všechny argumenty jen jako vichřice prolétla kolem a postarala se, aby byl její odchod alespoň řádně slyšet. Byla to taková pomyslná tečka za jejím odchodem, po které ale následovalo nepříjemné ticho. Na souhlas moje slovní zásoba bohatě stačila. Zjistit ale, kde leží ten Valoran a co je to sakra za jméno Sir, byl už větší oříšek. Tak trochu jsem doufal, že mě i tentokrát cizinec podrží a udělá první krok. Nezklamal! Ladně se odrazil od okna a zamířil si to přímo ke mně. „Já už představen byl. Myslím, že je řada na tobě," vyslal ke mně svou ruku v pozdravném gestu. „Sigi," rychle jsem vyhrkl. Trochu neohrabaně jsem se pokusil pozdrav opětovat a uchopil jeho ruku. Moje malá dlaň ale zmizela v obětí té jeho a připomínala spíše leklou rybu, než jakoukoliv lidskou část. Zato Wrickův stisk byl pevný a sebejistý a jeho osoba mě začínala čím dál více fascinovat. Proč by se někdo takový rozhodl dobrovolně usídlit v Zaunu? „Velmi mě těší mladý Sigi," věnoval mi snad nejvřelejší úsměv, jaký jsem kdy viděl. „Teď, když jsem tě tak oprostil od trestu, pověz. Skutečně bys chtěl u mě vypomáhat? Nebo ses jen snažil zachránit vlastní krk?" Když nad tím tak přemýšlím, byl v tom tak nějak kus obojího. Ale rozhodně převažovala ta první možnost. „Ano, chtěl, moc... když jsem viděl, co všechno dokážete." „Ano? A co teda podle tebe dokážu?" neudržel se Wrick a začal se nahlas smát. První slova, která se mi dostala na jazyk, byla něco jako: „úplně všechno na světě." Ale z toho jsem i já cítil až přílišnou dávku naivity, tak jsem zvolil raději trochu obezřetnější odpověď. „Pomáhat," znělo jediné slovíčko, které ovšem vystihovala tak mnoho. A jako důkaz jsem namířil prstem směrem k lůžku, kde stále poklidně oddechoval bratr. Možná to bylo ale málo, asi jsem měl své myšlenky podpořit nějak více, protože nastala další nesnesitelná chvíle ticha. Wrick se jen neslyšně přesunul k posteli s pacientem a opatrovnicky jej pohladil po čele. „Jen s mou pomocí by se mu záchrany nedostalo." Zrudl jsem jak rajče, jak mě jeho lichotka hřála u srdce. Vždyť já přece nic neudělal, navíc moje paměť na onu událost byla stejně plná děr. „Víš mladý Sigi," pokračoval muž a jeho hlas se značně ztišil a zvážněl. „Procestoval jsem lány světa. Chtěl jsem vše vidět, vše znát, vše zkusit... a to se mi také ve velké míře povedlo. Ale k čemu to všechno, když potom není, jak tyto pracně nabyté zkušenosti využít? Ze všeho nejvíce si vážím života a Zaun se zdá místem, kde i sám život potřebuje pomocnou ruku." Poslouchat toho muže bylo, jako kdyby se přede mnou rozestupovala černá opona a skrz ni na mě začalo proudit světlo poznání. Nebo jsem byl tehdy prostě jen snadno ovlivnitelné dítě s hlavou v oblacích. Ať tak či tak, jeho proslov ve mně zanechal hlubokou stopu, která začala určovat směr mého dalšího života. Když Wrick vylíčil své úmysly zde v Zanu, znenadání udělal jeden rychlý krok přímo ke mně. Do ruky mi vtiskl malý kousek papíru a uctivě se uklonil. Byla to vizitka, na níž stálo „WW pomocná ruka." Na druhé straně na mě pak zářila zlatě vytištěná adresa. Nevěřícně jsem žmoulal ten malý kus papírku a bylo mi, jako kdyby mi někdo dal mapu pokladu. V mžiku jsem ji nechal zmizet v jedné z kapes a nebylo by v lidských silách, jakkoliv jí ze mě dostat. Zoufale jsem toužil z Wricka vytáhnout co možná nejvíce dalších informací, ale v tu chvíli mi došlo, že toto bylo vlastně gesto jeho rozloučení. To není fér! Ten šibal takto nahodil udičku mé zvědavosti a ta ji spolkla i s navijákem. „Vše se dozvíš, až přijde čas. Pro teď už se ale musíme rozloučit. Mám ještě nějaké další povinnosti." Nejraději bych ho chytil za kabát a držel tak dlouho, dokud bych nedostal odpovědi na všechny mé otázky. Bylo to ale marné a ať jsem jakkoliv protestoval, nakonec došlo na ten dojemný moment loučení. Tedy dojemný pro mě, na Wrickovi bylo vidět, že je mou netrpělivostí velmi pobaven. Ještě jednou se ujistil, že je o mého bratra dobře postaráno a odebral se k odchodu. „Až nabereš zpět síly, budu tě očekávat mladý Sigi," zněla jeho poslední slova, když překračoval práh našeho sirotčince.