Tíha věčnosti

Šťastné vzpomínky

   Kdysi... to byl svět ještě mlád. Mnoho kontinentů ještě nebylo rozděleno nebo vůbec zaneseno v mapách. I tak už ale vznikaly první sváry a konflikty, které dnes již dávno pohřbil písek. Stejně tak kdysi velké a slavné říše nyní obráceny v prach. Ale nebojte, lidský druh už měl své první krůčky za sebou a dávno slezl ze stromů. I v evolučním stromě jsme zaznamenali velký skok. Tvorů, kteří by se tak mohli stavět na vyšší místo v potravním žebříčku, rapidně ubylo. Co se ale našich velkých milníků týče, objev páry už byl nějakou dobu prolomen. A dokonce ani elektřina nepatřila jen k dílům božských entit za deštivých dnů. Nicméně její zkrocení stále zůstávalo velkou výzvou. Tento technický zlom se ze všeho nejvíce snažily prolomit dva největší rivalové na poli vědy a techniky. Nebavíme se zde ale o nějakých osobách, nýbrž o městech. Piltower a Zaun, již tehdy sebou nesla tato jména vůni pokroku a vznešenosti. Vše ještě více umocňovala jejich vzájemná soutěživost a touha převýšit svého odvěkého soka. Nutno ale podotknout, že po většinu času probíhal tento boj ve zcela počestném duchu. Jako když jste v bojovém poli, ale přesto se nezdráháte si s nepřítelem nejdříve potřást rukou. Samozřejmě si přeneste tuto metaforu do prostor laboratoří a rýsovacích prken. Možná byste čekali, že takováto centra pokroku budou sídlit na opačných stranách světa. Nebo bude alespoň každý vévodit své vlastní říši. To byste se ale velmi spletli. Tato města byla od sebe vzdálena, coby kamenem dohodil. A takový čin byl opravdu i několikrát spáchán. Jediná hranice, která dělila tato dvě sousedství byl zemský povrch. Ano vím, zní to celkem podivně, ale nechte mě to vysvětlit. Zatímco jedno město stoupalo k nebesům, druhé se zakusovalo hluboko do zemského povrchu. Dalo by se to přirovnat k takovému stromu, jehož korunu tvořil Piltower a kořeny byly zastoupeny Zaunem. Ano, tato města opravdu ležela na sobě. Samozřejmě zde byla jistá spojnice, takzvaná neutrální zóna, která byla kdysi před lety vybudována společnými silami. Můstek pokroku zněl trefný název této monumentální stavby. Měl být především odkazem budoucím generacím, které měl utvrzovat v tom, že úspěch nikdy není držen v rukách jednotlivců. Takto zpětně to vidím jako dobu velkou velkých ideálů. Ale vlastně ani já nebyl jiný, jelikož to byla právě má doba. Tehdy jsem byl ještě mladý. Mladý a naivní klučík, kterému hned ze začátku hodil osud mnoho klacků pod nohy. No spíše mu pod ně rovnou povalil celý strom, ale nebudeme předbíhat. Své rodiče jsem nikdy nepoznal, takže ani nevím, kde přesně mé oči poprvé pohlédly na svět. Ovšem místo a lidé, kteří se jako první zapsali do mého srdce, pocházeli ze sirotčince Nová naděje v nižší Zaunské části. Rodiče mě tam údajně nechali za jedné deštivé noci a měli více než na spěch. Zřejmě se i člověk může stát nechtěnou věcí a co většinou děláte s nechtěnými věcmi? Ano, zahodíte. Jediné věno, které se mi tak rozhodli odkázat, byla kovová přepravní bedna, ve kterém mě nechali u dveří. I přesto jsem jim to nikdy neměl za zlé. Určitě k tomu měli své důvody a já tak alespoň mohl strávit svá dětská léta v prostředí plném lásky a ochoty. V ostatních dětech jsem nalezl své sourozence a ošetřovatelky nám byly téměř stejně blízké jako matky. Dokonce jsem zde dostal i nové jméno Siegfried. Pravděpodobně po nějaké svaté entitě, která měla v den mého nalezení svátek. Ano, v tomto ohledu na mě nevyšel zrovna šťastný den. Naštěstí mi ale nikdo neřekl jinak než Sigi. Zní to skoro jako definice šťastného dětství, že? Bohužel, i to nejjasnější nebe má vždy svůj mráček. Sirotčinec totiž není místo, které by překypovalo přepychem. A už vůbec to není místo, ve kterém by se točily nějaké horentní sumy peněz. Víceméně jste odkázáni jen na ochotu ostatních. Neříkám, že lidé z okolí by takové ochoty neměly dostatek. Pokud se ale nalézáte uprostřed chudinské čtvrti, je tato ochota mnohem skromnějšího rázu. Ano, i taková slavná města jako Zaun měla místa, která byste raději před světem zametli pod koberec. Ta slavná technologie a pokrok, jako by tekly všude kolem, jen nám se jako moru vyhýbaly. Hlad byl na denním pořádku a suché místo na spaní luxus, který patřil pouze do říše našich dětských snů. V naivních mladických očích se ale zdají i takovéto útrapy mnohem menší, než ve skutečnosti jsou. A tak nám ani nástrahy každodenního života nedokázaly sebrat úsměv na tváři. Můžu tedy konstatovat, že toto bylo jedno z mých šťastnějších životních období.