Tíha věčnosti

Cesta do neznáma

  

   Kdyby to bylo na mě, už druhý den bych stál u Wrickových dveří a vši silou se dobýval dovnitř. Natěšení nad nástupem do služby mě stále neopouštělo i přesto, že jsem neměl nejmenší tušení, co mě čeká. Až tak hluboký dojem ve mně ten člověk zanechal. Jenže to by se nesměl za mými zády dohodnout s vychovatelkami, aby mě nepouštěly z dohledu, dokud ten brambor na mé hlavě nesplaskne. Prý, jestli hlava nebyla nějak vážněji poškozena. Pff to tak, moje kebule byla až příliš tvrdá, zvenku i zevnitř. To ovšem věděli i v sirotčinci, takže jsem byl pod stálým dohledem a nemohl se hnout ani na krok. Bylo to k zbláznění a přišel jsem so doslova jako ve vězení. Nejhorší ale byli moji spoluvězni, nebo spíše ostatní trestanci. Ostatní bratři samozřejmě žádný takový zákaz nevyfasovali, takže si mě mohli hezky zvesela dobírat. „Sigi, pojď s náma na lovení ropušáků. Sigi, u skládek se dnes rozdává jídlo. Proč s náma nejdeš, jsme přece rodina?" Argh, asi nikdy jsem neměl takovou touho ostatní zaškrtit tak jako teď, i když bych na jejich místě dělal přesně to samé. Trvalo skoro týden, než boule zcela splaskla a spolu s ní zmizely i ostatní šrámy. Dokonce i zraněný bratr měl to nejhorší za sebou a byl schopen i několika krátkých slov, než ho opět přemohla únava. „To byl ale blbej nápad," stihl mi akorát zašeptat do ucha, když jsem ho šel zkontrolovat. Na jednu stranu jsem s ním musel souhlasit, ale na tu druhou bych zase nikdy nenarazil na Wricka, od jehož návštěvy mě už nemohlo nic zastavit. Konečně totiž nastal ten den, kdy mé věznění skončilo a já si mohl jít, kam se mi zlíbilo. Toho rána jsem byl jako na trní a vůbec jsem nemohl dospat. Jen co se první ranní paprsky dotkly mého okna a já rozlepil své ospalé oči, vystřelil jsem z postele jako blesk. Skoro jsem si ani nestačil omýt obličej a už jsem se soukal do svých nejlepších kalhot, které jsem měl schované pro speciální příležitosti. Nejnovější rozhodně nebyly, ale oproti ostatním se na nich nevykytovala ani jediná díra nebo záplata, která by hyzdila jejich hnědou látku. K nim jsem přidal ještě lehce zašedlou košili, kterou jsem ale raději schoval pod tmavým plstěný kabátem. „No kluk jako ze škatulky," říkal jsem si při pohledu do zrcadla, a ještě trochu poupravil své hnědé rozcuchané kadeře. Chtěl jsem na našem prvním oficiálním setkání udělat co možná nejlepší dojem, ale zároveň jsem si přišel i tak trochu k smíchu. Jestli náhodou celou tuhle situaci příliš nepřeceňuju? Co vlastně může kluk jako já, co si občas ještě utře nudli do rukávu, nabídnout někomu jako je Wrick? Aby z velkých nedějí nebylo ještě větší zklamání. Občas se v mém věčném natěšení prostě objevil mráček pochybností, ale nikdy se mu nepovedlo kabonit mou náladu příliš dlouho. Ani teď tomu nebylo jinak a já konečně vytáhl svoji tak opatrovanou mapu pokladu v podobě pozlaceného papírku s adresou. „Hm obchodní čtvrť, to bude hračka najít," dodal jsem si ještě trochu sebevědomí a dal se do poklusu.

   Obchodní čtvrť byla protkána ulicemi a uličkami jako žilní síť, ve které neúnavně tepal život. Ať člověk nasměroval pohled kterýmkoliv směrem, sváděly o jeho pozornost boj nespočty výloh, stánků nebo obchůdků. Kdokoliv do těchto končin zavítal, zpravidla nikdy neodcházel s prázdnýma rukama. Bylo opravdu těžké nenechat se zlákat vidinou zaručeně nejvýhodnějších nabídek, kterými se obchodníci navzájem překřikovali. Jenže na vyplnění mých tužeb byli krátcí. Zdárně se mi dařilo odolávat všem svodům, které se na mě valily ze všech stran a já jako myška kličkoval mezi ostatními nerozhodnými nákupčími. Mé dětské nožky rychle kmitaly a každý další krok jen zvyšoval míru mé netrpělivosti. Zabočil jsem z hlavní třídy do jedné z postranních uliček a dostal se tak alespoň částečně z toho největšího ruchu. I zde byla cesta lemována dalšími obchůdky s v klasickém Zaunském stylu, jen jejich honosný nádech byl zahalen stínem. Železné posvařované konstrukce, snažící se lacině upoutat pozornost kolemjdoucích. Jeden z nich, jako kdyby se ale snažil z toho prodejního davu vystoupit. Masivní cedule bílé barvy, symbolizující naději, které vévodila dvě velká písmena W. Matná skla oken, která dovnitř sice propouštěla paprsky světla, ovšem co se ukrývalo uvnitř, držela před zbytkem světa v tajnosti. Velké kované dveře strážily vchod a tyčily se před případnými návštěvníky jako brána do jiného světa. Hlasité vrzání pantů pak neochvějně ohlašovalo příchod kohokoliv, kdo se jen letmo dotkl kliky. Živě si pamatuji, když jsem ten zvuk zaslechl poprvé. Takový mráz, co mi přejel po zádech, jsem snad ještě nezažil. Pokud jste se ale nezalekli a udělali ten rozhodující krok dál, všechen strach ve vteřině opadl a vás čekala sladká odměna. Na vaše čichové buňky zaútočila omamná nasládlá vůně, kterou byste na tak zapadlém místě ani v nejmenším nečekali. Dráždila vaše čichové smysly, skoro jako by vás zvala dál a nutila odhalit veškerá tajemství tohoto sídla. Na mě rozhodně fungovala. Uvědomil jsem si, že vlastně ani netuším, co od příbytku takového léčitele očekávat. Moje představivost samozřejmě zabírala na plné obrátky, ale tentokrát se s realitou rozcházela ještě více než obvykle. Většina obyvatel Zaunu zastávala postoj: když něco nefunguje, je třeba to vyměnit. No a lidé v tomto ohledu nebyli žádnou výjimkou, konkrétně pak jejich poškozené části. Proto byl Zaun plný obyvatel, kterým místo končetin trčel nějaký mechanizovaný kovový pahýl. Nebylo to povětšinou úplně ideální řešení, ale člověk tak nebyl rovnou odepsán a mohl pokračovat v téměř normálním životě. Sice v trochu vrzavějším a s nutnou dávkou doplňování oleje, ale alespoň si dokázal sám nazout boty. Jenže jak se zdálo, Wrick pracoval úplně jinými metodami. Vždyť to by naše první setkání dopadlo úplně jinak. Na mé ruce by se leskl alespoň jeden kovový plíšek a z bratra by zůstala možná tak plechovka s pár vlasy. Ne, prostě jsem nedokázal pochopit, jak nás nějaká vodička a mazadla mohla vrátit do snad ještě lepšího stavu, než předtím? Tolik otázek a čím déle jsem byl vystaven vlivu tohoto neznámého místa, tím více nových se rojilo v mé hlavě. Jedna ale hlasitě vyčnívala nad ostatními: „kde vlastně je majitel domu?"

   Wrickův dům byl pro mne jako říše divů, ať jsem zaměřil svou pozornost kamkoliv, nestačil jsem žasnout. Všude kolem byly vyskládány regály s baňkami, flakóny a dalším podivně tvarovaným sklem. Některé lahvičky byly tak malé, že by se do nich nevešel ani můj tyčkovitý prstík. Do jiných bych se naopak mohl schovat celý, a ještě si v nich udělat pohodlí. Každá nádoba v sobě zároveň obsahovala nějaké tajemství. Tekutiny různých konzistencí a barev, jako kdyby někdo ukradl všechny barvy duhy a uzavřel je v tohoto skleněném vězení. Dal se v nich nalézt snad každý odstín, který si jen člověk dokázal představit. Bylo těžké odtrhnout zrak od vší té barevné krásy, ale kolem bylo rozhodně mnohem více k objevování. Regály se táhly daleko podél zdí a mizely až u vchodu do některé z dalších místností. Postup dál ale uzavíral masivní stůl uprostřed místnosti, vedle kterého se pohupovala malá výkyvná dvířka. Celá tato hradba měla zřejmě za úkol, držet přesně takové zvědavce, jako jsem byl já, v přední části domu. Možná i pro jejich vlastní bezpečí. Já měl ale pro strach uděláno a můj zvědavý nos už pomalu hledal cestu, jak se dostat přes tuto hradu a následně vše prošmejdit. Asi bych se hned rozeběhl, jenže jsem zároveň nechtěl, aby moje návštěva skončila ještě dříve, než vůbec začala. Wrick sice působil jako úplný kontrast oproti lidem, u kterých jsem většinou vypomáhal. Ani tak jsem si ale nebyl jist jeho reakcí, kdybych se mu tu jen tak začal procházet a vše okukovat. Naštěstí jsem toto pokušení nemusel snášet příliš dlouho, protože jsem si byl jist, že bych nakonec stejně podlehl. „No podívejme se, koho to sem vítr zavál. Skoro jsem se bál, aby sis to s tou výpomocí nakonec nerozmyslel," dolehla ke mně laskavá slova pána tohoto domu. Ten se jako duch vynořil se odněkud ze zadních prostor a mířil přímo k velkému stolu. „Takovou příležitost... to si přece nemůžu nechat ujít," okamžitě jsem dokazoval své odhodlání. Ve skutečnosti jsem to byl já, kdo se nejvíce obával, aby z této výpomoci nakonec nesešlo. Odpovědí mi byl pouze tichý smích. Waridan tak došel až ke stolu, kde se dlaněmi zapřel a zaujal pevný postoj. Když po mně pak začal přejíždět jeho zkoumavý pohled, trochu jsem znejistěl a najednou nevěděl co dělat. „Zde a většinou i v této pozici, hovořím se zákazník. I když toto označení opravdu nerad používám. Říkejme jim raději lidé, kteří potřebují pomoc." S hlavou zdviženou jsem pozorně poslouchal a představoval si přesně takovou situaci. Připadal jsem si najednou důležitě a říkal si, jaké by to bylo jednou také takto stanout. „Ty ale žádnou pomoc nepotřebuješ mladý Sigi, že?" vystřelil Wrick záludnou otázku. Jako kdyby tím snad zkoušel moji pozornost. Ta sice byla v plné pohotovosti, ale má ústa nebyla připravena na tak rychlou reakci. „Takže se budeme raději bavit jako rovný s rovným," byl Wrick opět rychlejší. Hbitě otevřel jednu část výkyvných dvířek a druhou rukou kynul, abych se k němu připojil na druhé straně. Nohy jsem měl těžké, jako by mi někdo nazul železné boty, ale ani ty by mě v ten moment nemohly zadržet. Rychle jsem vběhl dovnitř s obavou, aby se nově otevřená cesta také rychle nezavřela. Wricka ani v tuto chvíli neopouštěla všudypřítomná veselá nálada. Přistoupil blíž, skoro až otcovsky chytil mé rameno a pomalu vedl dál.