Tíha věčnosti

Prolog

   Temnotou se nesly tiché, uchem jen těžce zachytitelné zvuky. Znělo to skoro jako ostré pracky hlodavců, šmátrající kdesi za zdí. Autorem tohoto šelestu ale nebylo žádné zvíře. Byl to člověk... pravděpodobně. A ta podivná směsice zvuků, bylo jeho zamyšlené mumlání, zatímco se skláněl u stojanu s velmi masivní knihou. Chatrná kožená vazba se rozpínala, jako náručnějakého monstra, kde držela pohromadě stovky a stovky stran, na kterých již zubčasu zanechal své stopy. Zvrásnil jejich povrch jako kůži vetchého starce abarvu proměnil v nezdravě žlutou. Pokud byl ale člověk pozorný, dokázal v těch tenkých listech papírů rozeznat nespočet znaků a obrazců. Tyto tvary se ovšem nepodobaly žádné známé řeči, i přesto ale jejich čtenáře skoro až nelidsky fascinovaly. Nebyl to ale jen pouhý obdivovatel, naopak. Starým zrezivělým perem přidával řádek za řádkem a dával tak vzniknout zcela novým útvarům, jejichž pravému významu rozuměl jen o sám. Zápalem, který do své činnosti vnášel, dával najevo, jak velký má pro něj celé toto dílo význam. Nebyla to totiž jen tak ledajaká kniha. V očích obyčejného smrtelník by něco takového bylo dozajista označeno za dílo magické. Dosti pravděpodobně magie velmi temného původu, protože čemu lidské oko nerozumí, ani mysl neodhalí. Možná se v této knize ukrývala trocha zla, to ano, ale jejím pravým účelem byl život nikoliv smrt. Jenže k sepsání něčeho takového by nestačily snad ani dva lidské životy. „Už je to celá věčnost," nabralo mumlání konečně srozumitelných slov. Mělo skoro až umělý nádech, jako kdyby slova vycházela z hrdla, ale ztrácela se v duté kovové ozvěně. I tak bylo více než zřetelné, že se jedná o mužský hlas. Další identita ovšem zůstávala tajemstvím, ukrytým pod potrhanou kapucí. Stará hnědá látka byla potřísněna skvrnami nejasného původu a halila téměř celou hlavu muže. Ten si pro sebe opět něco nesrozumitelně zamumlal a odložil pero. Nebylo jasné, jestli s psaním skončil, nebo jen nabíral energii a další dávku inspirace. Celou tuto scénu osvětlovala jen malá olejová lampa zavěšená pár stop nad hlavou muže. Opravdu skromný zdroj světla, marně se snažící bojovat s okolní temnotou. Bylo to ale marné, mihotavý plamínek měl sotva sílu, aby obkreslil obrys tajemné postavy. S trochou štěstí se tak dala odhadnout alespoň tělesná stavba. Byl velice štíhlý, skoro jako proutek, ale i přesto si stále zachovával pevný postoj. To, co se mu ale nedostávalo na hmotnosti, nahrazoval svojí výškou. Světlo si sice nedokázalo prorazit cestu až k podlaze, i tak se ale dalo odhadnou, že tato osoba shlížela na svět minimálně ze dvou metrů. „Ehhh," povzdechl si, což v jeho podání znělo skoro jako upuštění páry z hrnce. Ozvalo se také lehké zapraskání, jako když stoupnete na stará prkna. Zdrojem tohoto zvuku tentokrát nebyla jeho ústa. To jeho pravá ruka, která se zapřela o vazbu knihy, aby tak mohla podepřít jeho zamyšlenou hlavu. Vypadala tence, jak násada od koštěte a skoro jako kdyby na ní nebyl jediný sval. I přesto se dokázala pohybovat bez sebemenšího problému. Co ale působilo mnohem podivněji, byl její povrch. Po kůži nikde ani stopy a v matném světle byly patrné pouze slabé odlesky. Blyštil se na ní totiž kov, kterým byla ruka obalena. Na první pohled to ze všeho nejvíce připomínalo rukavici, táhnoucí se od vnitřní strany dlaně až po loket. Jako kdyby někdo vzal zrezivělou pokrývku střechy a zohýbal jí okolo tvarů lidské ruky. Při bližším pohledu ale bylo vidět, že tuto věc drží pohromadě směsice nýtů zakončených ostrými hroty. Pokud tomu tak opravdu bylo, musely zákonitě procházet i tou trochou tkáně, která se ukrývala pod kovovou skořápkou. Taková věc musela svému nositeli působit nesmírnou bolest, už jen vlastní existencí, natož při pohybu. Jenže muž nehnul ani brvou a naopak vypadal, jako by to byla naprosto normální součást jeho života. Opíral se tak o svou upravenou končetinu a přejížděl pohledem okolní temnotu. Po chvilce veškerý pohyb ustal a bylo slyšet jen nasání vzduchu do jeho nozder. Skoro jako lovec větřící kořist. A stejně jako taková šelma, tak se i muž chladně usmál, když v temnotě zaznamenal něčí přítomnost. „No nebojte se, pojďte dál. Je tomu už dávno, co jsem tu mohl přivítat nějakou návštěvu... Takovou, které bude možná i dovoleno odejít," pronesl muž naprosto chladným hlasem, bez jakýchkoliv známek emocí. V temnotě kolem to ovšem vyvolalo rozruch. Jako když kopnete do krysího hnízda a ony začnou prchat do všech stran. Nastalý hluk rázem ustal v moment, kdy se muž opět ujal slova. „Já nejsem ten, od koho můžete očekávat nebezpečí, to tento svět, to je nebezpečné místo," trochu zvedl hlavu a věnoval dlouhý pohled své skřípající ruce. „Stejně jako kdysi..." začal tak tajemný muž své vyprávění.