19. Florida

757 60 3
                                    

   Celé dva týdny proběhly úplně v pořádku. Derekova smečka a ani lovci se neozvaly nebo se nás nepokusili zabít. Měly by jsme se z toho asi radovat, že? Jenže nám to nahání spíše strach. Je to jako nesnesitelný klid před bouří. Nikdy nevíme kdy nás jedni z nich překvapí tím, že na nás zaútočí. Může to být dnes, za týden, nebo za měsíc. Prostě kdykoli.
   Od mého setkání s lovci každý den cvičíme aby jsme na ně byli připravení, protože dali dost najevo, že kamarádit se s námi nechtějí. Nevíme však, jestli to bude stačit, lovci nejsou obyčejní lidé. Mají sílu, který by se mohla rovnat nadpřirozeným bytostem a také pár dalších schopností, které se geneticky přenášejí i na jejich děti. Tuhle válku může vyhrát jen jeden, všichni jsme si rovni.

"Justine?" začala jsem opatrně a když zvedl tázavě obočí, pokračovala jsem.

"Víš, vzpomněla jsem si na to proroctví. Nemohli by to zlo být lovci? Vždyť nás chtějí všechny pozabíjet a při tom my nejsme ti špatní." přemýšlela jsem nad touhle možností už od doby, co se u nás Duke a Suze ukázali.

"To těžko. Ano, je pravda že jsme nic neudělali a oni nás i tak chtějí zabít, ale to jen protože jsou přesvědčení že je to správné. Myslí si o nás že jsme zplozenci pekla, hříčka přírody nebo něco takového. Ví o nás všechno, ale zároveň neví vůbec nic." věděla jsem, že má pravdu a tak už jsem k tomuhle tématu nic neřekla.

"Úplně jsem na to zapomněla! Ještě než máma..." zasekla jsem se, ale ignorovala jsem jejich lítostivé pohledy. Polkla jsem a řekla to slovo kterého jsem se tak bála, "..umřela, sehnala mi ty letenky na Floridu. I když teď máme jiné problémy, myslím, že by jsme i tak měli pokračovat v hledání Thierryho vnučky."

"Na kdy ty letenky jsou?" zeptal se Justin a promnul si čelo. Všichni už jsme byli unavení, ale on to měl nejhorší. Myslím, že ani moc nespal od doby, co se tady objevil jeho bratr.

"Myslím, že to bylo na pátého." 

"Pátého? Vždyť to je už za 3 dny!" vypískla Mary a ostatní se překvapeně podívali.

"Pojedeme tam. Allie má pravdu, je to důležité." rozhodl Justin a všichni sklapli.

O 3 DNY POZDĚJI

"Tati neboj se, mám všechno." uklidňovala jsem svého nervózního otce a usmála jsem se na něj.

"Jsi si jistá? No dobře, ale kdybys cokoli potřebovala tak mi zavolej a taky mi zavolej hned jak přistanete." poručil mi a silně mě obal.

"Budeš mi moc chybět." šeptl mi do vlasů a já jsem se musela usmát.

"Jsou to jen dva týdny." odtáhla jsem se od něj. "Dylane kde se flákáš? Uletí nám letadlo!" zakřičela jsem do domu ze kterého hned vyběhl můj malý bráška a oba jsme nastoupili do Fredova auta. Zamávali jsme tátovi a odjeli jsme.

"Stejně si pořád myslím že jsme tě neměli brát." starostlivě jsem se zamračila na Dylana, který seděl vedle mě  a nadšeně se vítal s Fredem, Liah a Chrisem.

"Nic se mi nestane."

Cesta na letiště proběhla v naprostém klidu a tichosti. Všichni se jen dívali ven z okna a sledovali rychle ubíhající okolí.
  Když jsme dorazili na letiště, ostatní už na nás čekali u vchodu. Se všemi jsme se přivítali a potom jsme se společně odebrali na naše nástupiště.

"Allie vstávej, přistáváme." Fredo do mě jemně šťouchl loktem a já jsem pomalu rozlepila oči, Celou cestu letadlem jsem prospala.
 
***

" Takže pokoje jsou po třech. Rozdělte se jak chcete, vybalte si a za půl hodiny se sejdeme ve společenské místnosti." zavelel Justin a všichni se začali rozdělovat. Já budu na pokoji s Corou a Liah. Cora vytrhla Justinovi klíče z ruky a všchny tři jsme se odebrali do našeho pokoje.

"Hledejte číslo 215." přikázala nám Cora když jsme vešli do druhého patra, na kterém měl pokoj údajně být.

"Tady je." oznámila jsem jim, když jsem uviděla číslo, o kterém mluvila.
   Cora zastrčila klíče do zámku, odemkla dveře a následně je otevřela. Všechny jsem vešli dovnitř a hned na nás vykoukly bílé a světle modré stěny.

"Beru postel u okna!" křikla jsem, rozběhla jsem se a skočila do ní. Liah zakroutila hlavou a zasmála se.
   Potom co jsme si vybalili věci a trošku se porozhlédly po hotelu, jsme na Justinův příkaz přišli do společenské místnosti, kterou nám už před tím ukázal. Místnost byla opravdu velká a bylo tam rozmístěných gaučů. Všichni ze smečky už tam byli.

"Takže, trošku jsem zapátral a zjistil jsem, že Veronica Pierre žije asi jen 10 minut od našho hotelu. Zítra odpolednu tam i s Fredem zajedu a pokusíme se něco zjistit. " oznámil nám Justin a od Mary se hned vznesly protesty že ona chce jít taky, ale Justin ji hned utnul. Je snad jediný, kdo jí dokáže přinutit aby držela klapačku.

"A dneska si můžeme dělat co chceme?" zeptala jsem se ho a on přikývl.

"Super! Kdo se mnou půjde na pláž?" křikl nadšeně Dylan a všichni se začali zvedat z gauče aby jsme mohli jít na pláž. Jsou teprve 2 hodiny a venku je krásně tak proč nejít?

Celý zbytek dne jsme strávili na pláži, kde jsme dělali blbosti a cákali se ve vodě nebo se opalovali. Už dlouho jsem se takhle nebavila. Od doby co jsem se stala tím, čím jsem teď, se mi život obrátil vzhůru nohama a jen málokdy jsem si to užívala.

Takže po dlouhé době konečně další část. Je o ničem a celkově je taková divná za to se omlouvám, ale nevěděla jsem o čem psát...V příští části už se setkají s Veronicou a možná se jim do cesty postaví i jedna nepříjemnost, takže by to už mělo být zajímavější. Jinak, do konce zbývá tam maximálně 20 částí. 
Omlouvám se za chyby.

Werewolf (cz)Where stories live. Discover now