behind the curtain // larry stylinson

vi

Chlapcovo ochablé tělo bylo svižným tempem taženo na místo Harrymu dosud neznámé. Smaragdová zeleň vyprchala z jeho očí, jež byly dříve plné života, stejně tak, jako vyprchala i veškerá energie, která mu dosud zbývala. Vzdal se. Představy a naděje, jež byly pro kudrnatého mladíka chvilkovým rozptýlením, a díky nimž nebyl nucen každou vteřinu svého života myslet na blížící se smrt, se rozpadly na milion kousíčků a staly se tak skládačkou, kterou chlapec nebude nikdy schopen složit zpět. A tak jeho myšlenky opět ovládla smrt. Zaplavila celou jeho mysl a on přemýšlel, jakými různými způsoby by jej mohla přijít vysvobodit.
Nedokázal vnímat skutečnost, a tak jej fakt, že byl po studené zemi tažen modrookým jako obyčejný hadr, nijak neznepokojoval.
V hlavě si mezitím vytvářel velmi propracované scénáře svojí smrti, ve kterých nezapomněl ani na malinkaté detaily. V jednom z nich, jenž se také chlapci zamlouval ze všech nejvíce, se klidnou nocí rozlehl zvuk právě vystřelené kulky, která se bez sebemenších obtíží blížila ke svému cíli. Ve chvíli, kdy svůj cíl zasáhla, padlo mladíkovo hubené tělo k zemi a kolem něj se rozprostřela kaluž čerstvé krve. Bez vlastního vědomí se na jeho vpadlé tváří vytvořil úsměv. Díky jednoduchosti se mu tato smrt zamlouvala a on si přál, aby jeho prosba byla vyslyšena. Avšak i přes nedostatek vědomí věděl. Věděl, že takto prostou cestou se mu z tohoto světa odejít nepodaří. Vše by totiž bylo až příliš jednoduché a život tady takový není.
Z jeho snění jej vytrhl prudký náraz do hlavy, po němž následovala palčivá bolest. Chlapec zaznamenal smích, který k němu doléhal shora.
"Pozor, kámen," oznámil starší z dvojice a znovu se dal do smíchu.
Kudrnatý chlapec pomalu zdvihl svá ztěžklá víčka a svým rozmazaným zrakem vzhlížel na nebe a na osobu, která jej pevně držela za pravou paži a bez jakéhokoli slitování táhla do neznáma. Až teď si veškeré dění začal uvědomovat, avšak energie potřebná na obranu chyběla.
Nepříjemné tření, jež způsobovalo táhnutí bezvládného těla po zemi, najednou ustalo. Modrooký mladík se zastavil a povolil pevné sevření dlaně, v níž držel Harryho paži, která díky chlapcově vyčerpanosti ihned dopadla tvrdě na zem. Mladší z dvojice nehybně ležel a veškeré jeho myšlenky se soustředily na nebe plné hvězd. Říká se, že pokud je člověk zahalen v temnotě a obklopuje jej pouze samota, stačí se jen podívat na Měsíc, jelikož na něj v tu samou chvíli upírá svůj zrak nekonečně mnoho lidí. Lidí, které kudrnatý chlapec nezná a také nikdy nepozná, avšak v tu chvíli mají jednu společnou vlastnost a jako celek jsou schopni čelit spolu nejrůznějším nástrahám. A tak Harry hleděl. Soustředil se jen a jen na ono krásné těleso, které se volně vznášelo ve vesmíru a na to, jak osvětluje krajinu kolem, snažíc se zahnat pocit samoty hluboko do svého nitra. Marně. Cítil se osamocen, jako nikdy předtím. Nakonec se jeho víčka vyčerpáním opět zavřela a on si pobrukoval uklidňující melodii. Slané slzy jej pálily na mrazem vyschlé pokožce.
Netrvalo dlouho a i přes jemnou ztrátu vědomí slyšel neutuchající pláč, který k němu přicházel zdaleka. Přece jen se v jeho drobném těle našel poslední zbytek energie, díky kterému svou hlavu otočil pomalým pohybem doprava. Jeho srdce se rozlomilo na tisíc malých kousíčků a nepříjemná bolest na hrudi mu neumožňovala dostatečně dýchat. Tmavě zelené oči byly upřeny na jeho rodiče. Oba klečeli na zemi. Zatímco z hrdla jeho matky se dral řev a pláč, otec matku pevně objímal a zabraňoval tak jejímu zhroucení. Pláč nabíral na síle a Harry se nemohl ani pohnout. Nemohl udělat nic, čím by své rodiče uklidnil. Po chvíli byli oba odvedeni zpět do útrob svého domu. Svému chlapci již pomoct nedokázali.
Harry cítil, jak jeho srdce bije v nepravidelných intervalech, byl zmatený. Věděli snad jeho rodiče něco, co on ne?
Pár silných paží zdvihl bezbranného chlapce a za doprovodu brekotu jeho zničené matky, jenž byl stále nepatrně slyšet, jej odtáhl pryč. A tak se znovu ocitl sám proti všem nástrahám v životě. Neměl nikoho, kdo by mu pomohl.
Mladíkovo vyčerpané tělo stále leželo na promrzlé zemi bez sebemenších náznaků života. Nebyl schopen jediného slova či pohybu.
Nepříjemný zvuk silného motoru u přijíždějícího auta jej vyrušil ze snění, ve kterém vzpomínal na své bezstarostné dětství plné radosti a smíchu, jenž se rozléhal v jeho hlavě jako ozvěna. Přední mohutná kola se nacházela sotva metr od chlapcova obličeje a on do svých plic vdechoval štiplavý kouř unikající ze zadní části auta. Snaha o hluboké nadechnutí zelenookému chlapci způsobila mírné zakašlání, díky kterému bolest na hrudi vzrostla a na dříve krásné tváři se nyní blýštily slané slzy plné zlosti a strachu.
"Hoďte ho tam," zařval jeden z Němců.
Louis se nad ustrašeného Harryho pomalu sklonil a pravou rukou setřel všechny slzy. Poté na vpadlé tváři mladšího z nich přistálo několik menších facek a Louis se spokojeně usmál.
"Prober se, jedeme spolu na výlet," pošeptal modrooký tak, aby vyřčená slova mohlo slyšet pouze to nešťastné stvoření ležící na chladné zemi. Mladík se chtěl bránit, chtěl křičet, kopat, plakat, prosit o odpuštění, ale nemohl. Nemohl nic.
Hbitým pohybem byl zvednut a poté nelítostně hozen do nákladního prostoru mohutného auta. Dopad jeho těla byl těžký a způsobil v klidné obci poměrně velkou ránu. Chlapec začal plakat, neboť palčivá bolest prostupující celým jeho tělem se nedala již dál snášet. Schoulil se do malého klubíčka, zpívajíc si ukolébavku, jež mu vždy pomáhala usnout. Auto se dalo do pohybu.
Míjely vteřiny, minuty a možná snad i hodiny utrpení a pláče. Kudrnatý chlapec byl na pokraji svých sil, chtěl zemřít, tady a teď. Naneštěstí pro něj, osud tomu chtěl jinak.