Odplata / NamJin

Kapitola 100

No :/ Tak jsme na konci. Děkuju všem těm, který u téhle povídky vydrželi do konce :) Moc si toho vážím :)

"Stejně se divím, že ho sem pouštíš." Řekl jsem upřímně, když přišel otec vyhodit Jina. Takhle to trvalo už skoro měsíc. Vždycky ho sem pustil, ale po hodině, max dvou, ho zase hezky rychle vyhodil. Štvalo mě to, ale co se dá dělat. Jizvy se mi už zahojily, jediný co ještě stále mám, tak je dlaha. A tu budu mít ještě dlouho. Musel jsem díky tomu i přerušit ročník, protože hlavní část, jako je praxe a tréninky, jsem nemohl vykonávat. "Dohodu?" Divil jsem se. "Jo. Pokud jí nesplní, už se tu neukáže." Zarazil jsem se. "Cože?!" Vyjekl jsem. "Má čas do zítra. Tak uvidíme." Odešel, aniž by mi řekl, co ta dohoda je. Zamračil jsem se. Co to sakra? Nechci o něho přijít. Ale jsem si jist, že ani on o mě ne. Podle času, který spolu můžeme trávit. Zatím co s ním ho mám omezený, s YonGim a spol, mám dovoleno trávit času kolik chci. Ty mu nějakým zázrakem nevadí. Zítra... Zítra ho buď přijme, nebo se postará o to, abych ho už nikdy neviděl. Zatřásl jsem hlavou. "Nehrozí. Nenechám se o něj připravit!" Zavrčel jsem si sám pro sebe a šel se podívat po něčem k jídlu, abych si pak mohl jít rovnou lehnout. Chtěl jsem vědět, co se tu sakra děje, ale on mi to neřekne. Takže musím vydržet, než přijde Jin. A dobu, dokud nepřijde, bude nejlepší prospat. Ohřál jsem si jídlo, co zbylo od oběda a vydal se s ním do pokoje. Skoro nic jsem nemohl dělat. A nic nedělání mě hrozně unavovalo, takže mi nedělalo problém skoro pořád spát. Pustil jsem si k jídlu film na notebooku a po jídle netrvalo dlouho a spal jsem.

...

S povzdechem jsem sešel dolů na snídani. "Ahoj." Zamručel jsem na otce ospale. Spal jsem dlouho, takže jsem byl totálně přespalý a to bylo horší, než být unavený. Sedl jsem si a vzal si pečivo, co otec vytáhl na stůl. "Dobré. Půjdu do pracovny. Až přijde, pošli mi ho do pracovny." Nechápal jsem, ale kývl. Byl tam teď zavřený každý den, co byl doma. Asi nějaký důležitý a složitý případ? Nebo se mi vyhýbá. Nedivil bych se. Na začátku na mě řval, jestli to myslím vážně, že mi zabil matku. Jenže to nebyla pravda a i když to věděl, protože se přiznal, ten co mě mučil... Stále by mě nepřekvapilo, kdyby byl mnou stejně zhnusen. Obložil jsem si pečivo vším možným, co bylo na stole a když jsem se chtěl zakousnout, ozval se zvonek. Povzdechl jsem si. Vydal jsem se otevřít. "Jine?" Co tak brzo? Překvapeně jsem ho chtěl obejmout, ale on se kolem mě prosmýkl. "Máš tu otce?" Otočil se na mě a já ukázal na pracovnu. "Sbal si věci." Konečně se mi otřel rty aspoň o spánek a po zaklepání zmizel v pracovně. "Věci? Jaký věci?" Nechápal jsem. Na jídlo mě přešla chuť. Proč se vyhnul mému obětí? A vlastně mě ani nepolíbil, jako to dělal vždy... S těmi myšlenky jsem se vydal do pokoje. "Sbal si věci... Věci... Jaký věci? Kam? Proč? Na co?" Když jsem otevřel dveře, usoudil jsem, že si prostě sbalím věci na pár dnů. Třeba budu moc aspoň i na jednu noc k němu. Sbalil jsem si tedy to nejnutnější a vydal se dolů. Snad myslel takhle... Sedl jsem si do kuchyně, ale bagety jsem si už ani nevšiml. Dveře do pracovny zůstali zavřený ještě přes hodinu. Pak teprve se konečně otevřeli a stáli v nich oba. Vyšli za mnou. "Jseš si jistý, že to chceš?" Zmateně jsem zvedl na otce hlavu. "Chceš být s ním?" Upřesnil a já hned přikývl. "Přijď se na otce, aspoň někdy podívat." Zamručel a zmizel nahoře. "Co?" Nechápal jsem. "Myslím, že se stěhuješ." Podrbal se na hlavě. Překvapeně jsem vykulil oči. "To vážně?" "No tvůj otec mě tu potkávat nechce... A já tě chci mít u sebe a trávit s tebou spoustu času. Dohodli jsme se, že by ses nastěhoval ke mně. Ale pokud nechceš..." Znejistěl a já si ho k sobě přitáhl a konečně ho hladově políbil. "Chci." Odmítl jsem. "Dobře. Myslím, že pro ostatní věci, se můžeme stavit potom... Kluci už na nás čekají. To je tvoje?" Ukázal na tašku. Kývl jsem a tak jí vzal. Chtěl jsem ho následovat, ale pak jsem si to rozmyslel a vyběhl schody. Vtrhl jsem otci do ložnice a objal ho. "Děkuju. Brzy za tebou přijdu. Jsi ten nejúžasnější táta na světě." Odtáhl jsem se a na jeho znak ať radši vypadnu, nebo si to rozmyslí, jsem se rozeběhl zpátky za Jinem. Nasedli jsme do auta a v tichu vyjeli. "Počkej... Kam to jedeš? Nejedeme k tobě?" Všiml jsem si, že nejedeme k němu, ale mimo město. "Jedeme. Neboj." Ujistil mě a dál mlčel. Nechápal jsem. Zastavil až mimo město před obří vilou. "Co tu děláme?" Zeptal jsem se překvapeně, když vystoupil a čekal až ho napodobím. "Bydlíme." Přitáhl si mě k sobě. "Tady?" Co to mele? V tu chvíli se vyřítili z vily všichni a vrhli se na nás. "Tvůj otec, mi dal podmínku. Buď se vzdám všeho nebo tebe." Začal, když nás kluci propustili. "Vybral jsem si tebe. Moje rodina měla firmu. V té jsme byli hlášení jako zaměstnanci. Jsem majitel, mohl jsem si to dovolit. No. Od zítra už tam budeme doopravdy." Vyšel do chodby. "Koupil jsem tenhle dům, aby jsme zahladily všechny stopy a nastěhoval sem ty otrapy. Nebude tu asi tolik soukromí, jako bychom tu byli sami... Ale cítím povinnost, se o ně postarat. Ale byli by jsme rádi, kdyby jsi tu byl s námi. Chybíš nám tu. Takže... Zůstaneš tu?" Natáhl ke mně ruku a já překročil práh, abych se ho chytl a už nikdy nepustil. "S  tebou kdekoliv."