Přátelství, které skončilo láskou

9. Jak se stěhovali do Paříže

„Ježiš, řekněte někdo něco," vyhrkla nervózně Rachel, když už hodnou chvíli nikdo nic neřekl. Jistě, ta zpráva byla šokující, ale ona potřebovala vědět, co si o tom myslí.

„Takže, když tu práci vezmeš, budeš se stěhovat do Paříže?" zeptal se Ross.

„Nebo snášet útrapy dojíždění," prohodil Chanlder, který si prostě nemohl pomoc.

„No jo, já vím. Je to síla, a je to děsný a je to fakt hrozně daleko od vás, ale pro mě je to ohromná příležitost. Už jsem s nima mluvila i o Emmě a říkali, že udělají cokoliv, aby nám vyhověli."

Joey nějak nemohl pochytit slova, která následovala po jejím oznámení, že ta práce je v Paříži. Ta práce, kterou Rachel dostala, byla v Paříži. Jeho milovaná Rachel. Jenže pokud ta práce byla v Paříži, co to znamenalo pro jejich vztah, když Joey byl v New Yorku?

„Dobrá," vydechl Ross, který byl překvapený, že už s nimi stihla probrat i jejich dceru.

„Já můžu přiletět sem, tebe dopraví za náma. Cokoliv chceme," pokračovala dál. Tohle bylo asi jedno z nejvěštích úskalích té nabídky. Nechtěla dělit Rosse a Emmu, ale oni jí slíbili, že to nebude problém. Oni o ni opravdu stáli. A ona to tak moc chtěla vzít. Jenže pak se vzpomněla na muže, který seděl před ní, stále zády k ní, a najednou nevěděla, jestli po té práci touží tak moc.

„Můj šéf mi do mé kóje slíbil novou lampu," vložil se do rozhovoru Chandler, aby trochu odlehčit situaci.

„Dobře, nějak to provedem," souhlasil Ross, kterému ani nic nezbývalo.

„Ach děkuju," řekla s úsměvem a přešla k němu, aby jej mohla objat.

„Joey, zlato?" oslovila ho konečně a chtěla mu položit ruku na tvář, ale on rychle vyskočil na nohy a o kousek od ní ustoupil.

„Ne, ne! Dej ty pracky, co jedou do Francie pryč!" vyjekl a odešel do jejich bytu.

„Joey!" zavolala za ním zoufale a neváhala ani chvíli, než se vydala za ním.

Našla jej, jak zkroušeně sedí ve svém křesle. Její srdce pod tím pohledem puklo. Tohle byla její vysněná práce, ale stálo to za to, aby byli rozděleni? Pořád to byla jen práce a on byl láskou jejího života.

„Opravdu to chceš?" zeptal se tak tiše, že jí ta otázka skoro unikla.

„Asi ano. Pro mě je to fakt strašně důležitý. Budu ráda, když mě v tom podpoříš," hlesla a posadila se na stoličku, aby seděli naproti sobě.

„To víš, že tě v tom podpořím. A chci, abys věděla, že jsem na tebe strašně moc pyšnej," řekl s menším úsměvem.

Rachel se ale nějak nemohla přinutit k tomu, aby cítila radost. Joey na ni byl pyšný a ona se cítila hrozně, protože mu ubližovala. Její štěstí bylo na úkor jeho zlomeného srdce a to se jí nelíbilo. Byla hrozná osoba.

„Děkuji," vydechla nakonec a i jí se podařilo na tváři vyformovat slabý úsměv.

„Jsi si tím, ale opravdu jistá? Jako na dvě stě procent jistá?"

„Myslím, že ano."

„Dobře, fajn, tak pojedeme do Paříže. Měla bys ale vědět, že francouzsky neumím ani slovo a nikdy se asi ani nic nenaučím," informoval ji a ona mu věnovala nevěřícný pohled.

„Co jsi... co jsi to právě řekl?!"

„Že pojedeme do Paříže. Přece sis vážně nemyslela, že nechám všechny ty Francouze, aby tě okukovali a flirtovali s tebou. Ne, ne, ne. To by fakt nešlo," řekl a vstal z křesla, aby k ní mohl být blíž. Rachel zůstala sedět, neboť měla pocit, že kdyby se snažila postavit její nohy by jí zradily a ona by se rozplácla na zemi.