Prudce jsem se postavil. Ještě rozespalý jsem koukal na upištěnou paní Hudsonovou. Mrkl jsem na Johna, ještě spal. Uf...to ho bude bolet až se probudí. Mě už to bolí. Protáhl jsem se a podíval se na nemilý budíček.
„Co se děje paní Hudsonová?"
„Chlapče, mně se neděje nic, to vy tady křičíte na celý byt. Musel jste mít asi zlý sen a ukliďte si tady konečně někdy! Kdo se na to má dívat."
Paní Hudsonová se otočila na patě a nazlobeným krokem odešla. ,,Proč je tak naštvaná?" Ha...
Odešel jsem do kuchyně a nechal postavit na čaj. Hm...noční můra? Nezdá se mi, že bych měl špatný den. Křičel jsem? Pak jsem uslyšel Johnovo nemotorné zvedání se ze země. Už nadával, říkal jsem, že to bude bolet. Přišel až ke mně.
„Dobre ráno."
„Hm..." Zamumlal a dal si do šálku trochu kávy. Vzal jsem už uvařenou vodu a rozlil ji mezi oba hrnky. Svůj jsem si vzal a odešel jsem si sednout na křeslo.
„Co se ti v noci zdálo, Sherlocku?"
„Co, proč se ptáš?"
„V noci jsi křičel. Snažil jsem se tě uklidnit, protože není dobré někoho budit ze spaní, ale byl jsi úplně šílený. Sténal jsi bolestí... měl jsem strach, že ti opravdu něco je. Zase jsem usnul až nad ránem."
Podíval jsem se netečně do svého hrnku. Noční můry jsou přece odrazem špatných zkušeností ze dne. Zrcadlo strachů a bolestí co naše podvědomí zažije během celého dne. Včera jsem nic strašného nezažil... Usnul jsme v županu, tričku a teplácích, a tak oblečený jsem bez odpovědi odešel. Moc mě taxíky nechtěli vzít, ale nakonec přece a ještě než doběhl John jsem odjel.
Vysadil mě u velkého sídla. Dostal jsem se jednoduše k velkým dveřím a zazvonil jsem. Z reproduktorů se ozval arogantní hlas.
„Bratříčku, mám se bát? Voláš mi a teď jsi dokonce přišel na návštěvu. Mám si myslet, že je to teď důležitější než dárek pro tvého mazlíčka?"
Spolkl jsem zavrčení.
„Pustíš mě dovnitř nebo mě necháš stát na dešti?"
„Venku neprší."
„..."
Dveře se otevřely a za nimi stál můj "dokonalý" bratr Mycroft.
Ignoroval jsem jeho pozdvižené obočí a prošel kolem něj do jeho domu.
„Co bych měl Mycrofte?! Být šťastný že neumírám? To je mi asi úplně k ničemu když..."
Mycroft se na mě podíval...lítostivě? Zatřásl jsem hlavou a podíval se do země.
„Není to tvoje vina."
„J-já vím, že není."
Protočil jsem panenky.
„Jak dlouho?"
„Než tě ty bolesti budou i přes den? Kdo ví...Jen...slib mi, prosím, že půjdeš a necháš si napsat prášky."
„Abych přišel o to poslední co mám?"
„..."
„Pche... alespoň bys pak byl opravdu ty ten nejchytřejší."
Otočil jsem se k odchodu, ale ještě mě něco napadlo.
„Ani slovo Johnovi. Vím, že si vy dva rádi povídáte o mně."
Pak už jsem opravdu šel, Mycroft za mnou ještě zavolal: „Stejně na to, Sherlocku, přijde. Sám to říká pořád...Je to doktor..."
Auto mého bratra mě odvezlo zpět na Baker street. Vzal jsem si housle a hrál. ,Možná už pak nebudu moci hrát vůbec.'
Pomyslel jsem si. Nádech, výdech. Nakonec...snad ty prášky potřebovat nebudu.
***************************************
„Argh...ha...a." už půl hodiny se svíjím ve své ložnici. Bolest hlavy mi nedovolí se ani postavit. John je někde v obchodě a paní Hudsonová mě nemůže slyšet. Už týden se mi daří své bolesti skrývat. Když na mě přijde záchvat, schovám se do ložnice a čekám až to skončí. Pak jsem trošku mimo, ale poslední dobou cítím menší bolesti i po nejhorším. Je pravda, že bolest je jen v hlavě...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
