Dva proti ohni

Krůček po krůčku

„Nemužeš pořád všechno držet v sobě..."

„Johne...půjdeš..."

Sherlock přestal a podíval se jinam.
Povzdechl jsem si a vydal se na odchod.

Sherlock:

Chytil jsem Johna za ruku. Díval se na mě jako se koukal každý, kdo mě potkal. Nechápal...nechápal, co jsem chtěl říct. Nikdy to nechápal.

„Nechtěl jsem, abys šel..."

Pustil jsem jeho ruku.

„Tak mi řekni, co chceš Sherlocku. Chci ti pomoct, ale nevím jak..."

„Pojď se mnou na večeři."

John:

(On to fakt udělal.)

,Co udělal?'

(No pozval tě na rande. A asi by jsi měl něco říct.)

„Dobře."

Hlas v závorkách:

Sherlock a John šli na rande a pak se vzali a měli spoustu dětí...Konec.

Hah, kéž by.

John:

Oblékl jsem se jako vždy. Nevěděl jsem co si na "rande" se svým nejlepším přítelem vzít. Vlastně jsem celou dobu zíral do zrcadla.

„Děláš to pro něj, tak se vzchop."

Oblékl jsem si bundu a sešel dolů. Sherlock byl v kabátě, stejný výraz jako vždy. Nečekal jsem květiny a ani zamilovaný pohled, když jsem scházel dolů po schodech, ale jeho lhostejný výraz vyvolal zvláštní svíravý pocit. Hned jsem ho zahnal.

„Můžem?"

„Jo."

Cesta taxíkem byla v naprosté tichosti. Nevěděl jsem kam jsme jeli, protože Sherlock taxikáři napsal adresu.
Odjeli jsme někam do zvláštních uliček Londýna. Vystoupili jsme a Sherlock vedl cestu na nějaké travnaté místo. Všude byla tma šli jsme do kopce a Sherlock se stále nezastavoval.

„Sherlocku?"

Nereagoval, věřím Sherlockovi, nemám pochyby o tom, že by mi neublížil, ale ta tma kolem, mě přinutila přidat do kroku.

Když jsme vyšli až nahoru rozprostřel se mi výhled na rozzářený Londýn.
Bylo to nádherné místo. Kousek, kde stál Sherlock byla rozprostřená deka s vínem a dvěmi porcemi pečených nudlí.

„Nevěděl jsem, co jiného se na večeři hodí."

„Jsi si jistý, že tentokrát si tu večeři můžu sníst celou?"

Usmál jsem se a posadil se vedle Sherlocka a společně jsme se pustili do jídla.

„Jak jsi to tu našel?"

„Chtěl bych říct úchvatný příběh, ale vlastně jsem jen vyhledal na googlu nejkrásnější místa Londýna. Jsme na Primrose hill. Ve dne to tu bylo nádherné, ale v noci je Londýn nejkrásnější."

Sherlock se díval do dálky a v jeho očích se odrážely světla města. Usmál jsem se pro sebe a radši se podíval jinam.

„Takže...jsi tu byl i ve dne?"

„Ano musel jsem vybrat to správné místo, kde bude viditelný značný kus města a kde nebude tak větrno, přeci jen jsme na kopci."

„Byl jsi pryč skoro celý den."

„Výběr místa trvá...nechtěj vědět jak dlouho mi trvalo než jsem si vybral, který kabát si dneska vezmu."

Sherlock si odkašlal. A já měl potřebu něco říct, ale myšlenky nepřicházely.

„A já myslel, že je ti to lhostejné. Že to bude jako vždy."

„...Jako vždy? Jak to může být stejné, když už víš?"

Zavrtěl jsem hlavou a usmál se na něj. Připili jsme si ke krásné noci a mluvili jsme až do doby, kdy slunce začalo pomalu vycházet.

Na Baker street jsem Sherlockovi popřál krásné sny a sám jsem si šel i přes pokřikování paní Hudsonové lehnout.

                                     .....

Jedna hodně krátká, ale usmívala jsem se při jejím zakončení a nechtěla jsem to pokazit. Život není fér no ne?