Kamarád do deště [DOKONČENO]

Kapitola 4.

Srdce mi bušilo tak moc, že jsem měl pocit, že mi vyskočí z hrudi. Nevěděl jsem, jak mám zareagovat. Nemohl jsem ze sebe dostat jedinou hlásku. Pomalu jsem se otočil. Pod lampou stál on. Jeho modré oči jsem poznal hned. I ten hlas mi byl už ze začátku povědomý.

"Zachraňuješ lidi před sebevraždou, že?"

Začal se ke mně přibližovat. Já se pořád nemohl hnout. Mé nohy mě neposlouchaly.
Až teď jsem si všiml, že v rukách něco drží.

"Doufal jsem, že tě tu někdy znovu potkám a budu ti moct vrátit tu mikinu. Byl jsem tu včera, ale s někým sis povídal. Je to neslušné, ale pozoroval jsem vás. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, žes tu dívku včera zachránil. Po tom, co jsem viděl jsem neměl slov a nemohl jsem za tebou jít. Dneska jsem přišel znova. A když se opakovalo to stejné, vše mi naplno došlo."

Poslouchal jsem každé slovo, které řekl. Úplně mě hypnotizovaly jeho oči. Už jsem se necítil tak ztuhlý. Mohl jsem promluvit.

"Přišel jsi na to."

"Jak dlouho už zachraňuješ?"

"Nějakou dobu už to bude."

"Poslední měsíce každou noc pršelo. Nikdy tě to neodradilo? Nikdy sis neřekl, že se ti sem nechce jít?"

"Ne, věděl jsem, že by tu byl někdo, kdo by tu podlehl smutku a skutečně si vzal život. Nemůžu to dopustit."

"Ty jsi takový kamarád do deště pro všechny na mostě."

Usmál se na mě. Při pohledu na jeho úsměv mi srdce vynechalo úder.

"Každopádně, tady máš tu mikinu."

Řekl a podal mi jí.

"Nemusel jsi jí vracet. Říkal jsem ti, ať si jí klidně necháš."

"Byla to dobrá výmluva na to, abych se s tebou znovu potkal."

Jak tohle řekl, do tváří se mi nalilo horko. Ještě že skrz tmu nebylo vidět, že se červenám. Jsem fakt jako puberťačka.

"Proč jsi mě chtěl znovu potkat?"

"Zachránil jsi mi život. Chtěl jsem ti ještě jednou poděkovat. Vrátil se někdo, aby ti znovu poděkoval?"

Tahle otázka mě zaskočila. Nikdy jsem nepřemýšlel nad tím, že by se snad někdo mohl vrátit a říct mi, jestli se jejich život zlepšil, nebo ne. S nikým z těch lidí jsem podruhé už nemluvil. Přesto jsem věděl, že žijí. Potkával jsem je přes den. Jenže oni mě nikdy nepoznali.

"Ne, ale často je zahlédnu na ulici. Kdybych tu nebyl v tu správnou chvíli, nikdy bych je tam neviděl."

"Nedokážu si představit, že jsou lidi tak sobečtí, že když jim někdo zachrání život, ani se nesnaží ho znovu vidět."

Tak, jak on nad tím vším přemýšlí, jsem já nikdy nepřemýšlel. Pršelo čím dál tím víc.

"Pokud mají lidi teď lepší život, je mi jasné, že se nechtějí vracet k věcem, co je dělali nešťastné. I já pro ně budu špatnou vzpomínkou. Kdyby mě viděli, vybavilo by se jim vše špatné. Vše, proč chtěli skočit do vody."

Celou dobu jsme si koukali do očí. Byli jsme tak nějak stejně vysocí. Nedaleká lampa nám dělala jemné osvětlení, takže jsem si ho mohl trochu prohlédnout. Měl na sobě bundu a kapucu. Z té mu lezly hnědé vlasy. Byl hubený. Byl krásný.

"Musím jít. Začíná pršet víc a navíc je už dvanáct hodin. Ještě jednou děkuju za to, že jsi mě zachránil."

Otočil se, že už půjde.

"Počkej!"

Podíval se zpátky na mě.

"Já jen...ani nevím, jak se jmenuješ. Komu jsem vlastně zachránil život?"

Zasmál se. Bože, co mi to děláš?

"Jsem Harry. Věřím, že se nevidíme naposledy."

Pak zmizel ve tmě. Já tam jen stál a přemýšlel nad tím, co se to právě stalo. Nemohl jsem tomu uvěřit. Myslel jsem, že už ho nikdy neuvidím. Že on mě už nikdy nebude chtít vidět. Jenomže on na mě taky myslel. Nejspíš ne tak, jak já na něj, ale myslel. Tenhle fakt mě tak neskutečně hřál u srdce.

První člověk, co mi přišel zpětně poděkovat. Nikdy jsem nezachraňoval lidi kvůli tomu, že bych se cítil jako hrdina, kterému celý svět děkuje. Chtěl jsem je zachraňovat kvůli nim. Vždy tam byli mladí lidé, co mají celý život před sebou. Nenechám nějaké špatné období jejich života, aby je nutilo páchat sebevraždy. To nepřipadá v úvahu.