Kamarád do deště [DOKONČENO]

Kapitola 1.

Vím, že je naše město velké. Ale kde se berou pořád noví a noví jedinci, co zkouší najít klid v proudu řeky? Nikdy jsem si nemyslel, že je mé město tak plné negativní energií.

Přicházela noc. Koukal jsem z okna a pozoroval, jak měsíc září. Bohužel, přes mraky nebyly vidět žádné hvězdy. A aby to nebylo málo, strašně pršelo.

"Je čas jít."

Řekl jsem si pro sebe a vstal z okenní římsy. Oblékl jsem si bundu, nazul boty a potichu se vyplížil z domu. Přece jen, bylo už půl jedenácté v noci. Nerad bych někoho v domě probudil. 

Šel jsem pomalou chůzí. Už jsem totiž vypozoroval, že oběti úzkostí, které chtějí najít klid ve vodě, chodí na most v jedenáct. Teda, nevím, jestli na most nechodí i někdo v nějaký jiný čas, ale já mám jedenáctou hodinu večerní ověřenou. V tu dobu se tam každý den objevuji i já. 

Došel jsem na začátek mostu a už z dálky jsem viděl, jak tmavá osoba leze přes zábradlí. trochu rychleji jsem se k ní rozešel. 

"Hej!"

Křikl jsem. Poznal jsem, že ta osoba je kluk. Rychle cukl hlavou směrem ke mně a podíval se na mě.

"Kdo jsi? Co tu chceš?"

Řekl velmi rozklepaným hlasem. Klepal se.

"Kdo jsem? A co tu chci? To je nepodstatné. Spíš, kdo jsi ty a co tu chceš? Snažíš se najít klid ve vodě?"

"Do toho ti nic není!"

"Neměl bys věci řešit smrtí."

"Mlč!"

"Co se stalo? Proč ses takhle rozhodl?"

"Není to tvoje věc!"

Většinou přesně takhle odporují a snaží se, aby všechna svá tajemství skryli. Ale já jsem neodbytný. Dokud tu osobu nepřesvědčím, aby to nedělala, neodejdu. I když prší ještě víc, než na začátku večera.

"To možná není. Ale co lidi ve tvém okolí? Nebuď sobecký. Ty možná zemřeš a už ti vše bude jedno. Ale co lidi, kterým na tobě záleží? Necháš je utápět se ve smutku? Necháš je v depresích z toho, že ti nedokázali pomoct a kdyby byli všímavější, tohle by se nikdy nestalo?"

"Lidi, kterým na mně záleží? Nevtipkuj. Nikomu na mně nezáleží."

"To není pravda. Sám sobě lžeš a moc dobře to víš. I kdyby na světě existovala jediná osoba, které na tobě záleží, dokázal bys jí takhle moc ublížit?"

Bylo vidět, že se kluk nad mými slovy zamyslel. Už nebyl tak napjatý, jako ve chvíli, kdy jsem na něj poprvé promluvil. 

"Jsem sám. Nemám ani tu jednu osobu. Nikomu na mně nezáleží."

"Přestaň říkat věci, které víš, že jsou lež!"

"Jak můžeš vědět, že lžu?! Opakuji, že mě neznáš!"

"Neznám, ale vidím ti to na očích. Vidím ten strach, když říkáš, že jsi sám. Představuješ si, co by se stalo, kdyby to ty osoby, kterým na tobě záleží, slyšely. Mám pravdu?"

Mlčel. Vždy, když někdo v takové chvíli mlčí, vím, že jsem našel správnou věc. 

"Kdo jsi?"

Zeptal se mě znova. Stejně neodbytný, jako já, že?

"Vážně to chceš vědět?"

Pokýval hlavou na znamení souhlasu. Usmál jsem se.

"Tak se vrať přes zábradlí zpátky. A slib mi, že nic podobného už nikdy neuděláš. Pokud splníš tyhle dvě věci, řeknu ti o mně vše, co chceš vědět."

Bylo vidět, že váhá. Ale nakonec zhluboka vydechl a přelezl zábradlí. Stoupl si vedle mě a podíval se mi do očí.

"Už nikdy to neudělám. Slibuji."

Nelhal. I když se jeho hlas třásl, viděl jsem na něm, že nelže.

"Takže, kdo jsi?"

Zeptal se ještě jednou.

"Jsem Tobias. Je mi 17 let. Ještě něco?"

"Proč jsi mě zachránil? Co děláš na mostě v jedenáct večer?"

"Šel jsem kolem a viděl tě. Tak jsem přišel pomoct."

Nebudu mu říkat o tom, že sem chodím každý den. Viděl jsem, že se začal klepat zimou. Nebylo divu, když měl na sobě jen tričko a kalhoty. V tomhle dešti a v téhle noční hodině taková výbava skutečně nestačí. 

Sundal jsem si bundu a pak i mikinu. Nechápavě na mě koukal. Mikinu jsem držel v ruce a bundu jsem si znovu nandal. 

"Je ti zima."

"Co? Není!"

"Tohle nebyla otázka. Na."

Podal jsem mu mikinu. Pořád na mě nechápavě koukal.

"Proč?"

Ignoroval jsem tu otázku. Ten kluk mě čímsi zaujal. Už jsem sice zachránil spoustu mladých lidí, ale tenhle kluk byl něčím jiný. I přes temnotu, která byla všude kolem nás, jsem viděl jeho krásné modré oči. Proč by si někdo takový bral život?

"Nech si jí. Jdi domů a vyspi se. Ráno je moudřejší večera, vše bude zase dobré."

Usmál jsem se. Slyšel jsem, jak si pro sebe zašeptal slovo "zase". Bez té mikiny začínala být zima i mně. Vážně nechápu, jak to mohl zvládat pouze v tričku. Chtěl jsem už jít domů, ale musel jsem počkat, až ten kluk odejde. Kdo ví, co by udělal, kdybych já odešel první.

"Ehm...Tobiasi?"

"Ano?"

"Děkuju."

Nad námi zářil jen měsíc, ale viděl jsem, že se pousmál. Pak se rozešel pryč. Chvíli jsem jen stál a koukal na jeho tělo, jak odchází. Měl jsem zvláštní pocit, tohle jsem ještě nikdy necítil. Nikdy se mi nestalo, že by mě někdo z mých zachráněných takto zaujal. Když se kluk úplně ztratil ve tmě, rozešel jsem se domů i já. Došel jsem domů a lehl si do postele.

"Co to sakra bylo?"

Ptal jsem se sám sebe. Až teď jsem si uvědomil, že ani neznám jeho jméno. Znám jen jeho modré oči a úsměv. A i tak mě kompletně dokázal vyvést z míry.