Kamarád do deště [DOKONČENO]

Prolog

Začalo to asi před měsícem. Jednou v dešti jsem se v noci procházel po mostě v našem městě. Jenže, nebyl jsem na mostě sám. Za zábradlím stála mladá dívka a koukala pod sebe do hluboké vody. I na tu dálku a fakt, že jsem jí neviděl do obličeje, jsem věděl, že brečí. Přišel jsem k ní.

,,Co tu děláš v tuhle noční hodinu? Neměla bys doma spát?"

,,Nechci domů. Nemám náladu na otázky od rodiny, že proč jsem pořád tak smutná."

,,Myslím, že přemýšlení nad tím, že skočíš do spárů té černé vody, ti od tohoto problému nepomohou. Co se stalo?"

,,Můj kluk mě opustil. Prý jsem dobrá jen na jednu věc. Že prý ke mně nikdy nic necítil a byl se mnou jen kvůli..."

,,To je hloupý důvod pro to, abys uvažovala nad sebevraždou. Věř mi, že když se svěříš rodině, bude ti líp. Žádný kluk si nezaslouží to, abys kvůli němu takhle trpěla. Doma máš lidi, co tě milují a chtějí pro tebe jen to nejlepší."

Dívka se na mě smutně zadívala. Najednou jí v očích přeskočila jiskra.

"Máš pravdu. On si můj žal nezaslouží."

Překročila zábradlí, usmála se na mě, zamávala mi a zmizela v temné noci. Až když jsem došel domů jsem si uvědomil, že jsem zachránil lidský život. Od té doby jsem chodil každý večer na most. Pokaždé tam někdo byl. Pokaždé se mi ho povedlo zachránit, ale jediná otázka mi pořád leží v hlavě. Kolik jsem jich nestihl? Kolik mladých lidí už podlehlo proudu řeky a nikdy se už neprobudilo? Jaké tajemství skrývá ta černá voda?