Kamarád do deště [DOKONČENO]

Kapitola 2.

Celou noc jsem nemohl spát. Přemýšlel jsem nad ním. Fakt nechápu, co to se mnou je. Přemýšlel jsem i celý nudný den. Jinak jsem nic zajímavého nedělal. Jako vždy, škola a pak hned domů. Nikdy jsem se s nikým nebavil. Nikdo ani neměl zájem se se mnou bavit a já se jim nebudu vnucovat. Nepotřeboval jsem kamarády.

Přišel večer. Venku se setmělo. Jako vždy jsem seděl v okně a pozoroval oblohu. Pršelo. Jak jinak. Ani si nepamatuju, kdy byla poslední noc, co nepršelo. Noční déšť se stal už součástí našeho města.

Do hlavy mi přišla myšlenka: třeba ho znovu uvidím na mostě. Ale tu myšlenku jsem hned zahnal. Doufal jsem, že ho neuvidím, protože jediný důvod, proč by byl na mostě by byl další pokus o ukončení života. A já nechtěl, aby zmizel.

Ani jsem nevěděl jak, ale nějak automaticky jsem se dostal k mostu. U zábradlí klečela postava. Uhodl jsem na dálku, že ženská. Došel jsem k ní a jemně jí šáhl na rameno. Ona sebou cukla a rychle vyskočila na nohy. Na tváři se jí leskly slzy.

"Potřebuješ pomoct?"

Zeptal jsem se s úsměvem.

"N-ne. Díky."

"Co děláš takhle pozdě na mostě? Ještě v takovém dešti. Však promokneš."

"Mně už je tohle všechno jedno. Voda by mě stejně smočila."

"Voda? Chtěla jsi skočit?"

"Přemýšlela jsem nad tím. Všechno se mi hroutí, nezvládám už dál."

"Co se děje? Vypovídej se, já tě soudit nebudu."

"Jsi cizinec uprostřed noci na mostě, jak ti mám věřit?"

Řekla s malým úsměvem. Lidé se většinou spíše svěří cizincům, co je neznají. Mají strach o svých problémech mluvit s někým známým, mají strach, že by je soudili, nebo považovali za slabé. Vypovídat se ze svých problémů není projev slabosti. Je to potřeba, jinak se budete zevnitř užírat a skončí to špatně.

"Sama víš, že si s někým chceš promluvit. Jsem tu já, který tě vyslechne, tak to zkus se mnou."

Usmál jsem se. Už teď jsem věděl, že jsem vyhrál. Že se mi svěří. A že jí budu schopen pomoct od myšlenky skočit do té ledové vody.

"Už od dětství jsem při těle. Vždy jsem měla nějaké to kilo navíc. Všichni mi říkali, jak jsem nechutná, jak bych se sebou měla něco dělat, že díky mé postavě za chvíli umřu...Poslední dobou už to přesáhlo všechny meze. Jsem v prváku na střední škole a spolužáci mě začali po škole pronásledovat a pokřikovat na mě. Několikrát se na mě jako parta seběhli a shodili mě na zem. Pak mě začali do břicha kopat...Jsem slabá, nedokážu se bránit. Vždy se nechám, nijak to neřeším i když to bolí."

"Řekla jsi to doma? Nebo učitelům?"

"Ne, zbláznil ses? Tohle je můj problém, já si ho vyřeším sama, nebudu s ním nikoho otravovat."

"Takhle nad tím nepřemýšlej. Jsou na světě lidi, co nechtějí, abys kdykoliv trpěla. Pokud je něco, nebo někdo, co tě trápí a ještě k tomu v takové míře, musí to jít ven. Musí se to začít řešit, tohle není normální chování."

"Já vím, ale bojím se to říct. Bojím se, že když to řeknu mámě, začne to až moc řešit a ve škole to pak bude ještě horší. Máma mě vždy přehnaně chránila."

"Pokud tě máma vždy chránila, nechtěla by, aby se ti tohle dělo. Vždy je tu možnost přestoupit na jinou školu. Věř mi, bude lepší se svěřit a případně přestoupit, než takhle trpět. Takhle se k tobě nikdo nesmí chovat. Nezasloužíš si takové chování. Zasloužíš si být šťastná."

Dívka se mi zadívala do očí. Viděl jsem na ní, že mě celou dobu poslouchala. A taky jsem viděl, že jsem jí řekl něco, co jí donutilo změnit názor na její řešení problémů.

"Máš pravdu. Nikdo by se k nikomu neměl takhle chovat. Já si to nezasloužím. Řeknu to doma a začnu to řešit. Děkuju moc."

Řekla a objala mě. Poté zmizela ve tmě. Byl jsem rád, že se tak rozhodla. Vždy, když pomůžu člověku, spadne mi kámen ze srdce. Nevím, co bych dělal, kdybych někomu pomoct nedokázal a on by skutečně skočil. To by mě složilo. Nezvládl bych to.

Měl jsem namířeno domů, ale cítil jsem, jakoby mě ze tmy někdo pozoroval. Trochu mě to vyděsilo, tak jsem přidal do kroku. Došel jsem domů a konečně se mi ulevilo. Padl jsem unaveně do postele.

"Doufám, že to byl jen pocit, že tam nikdo skutečně nebyl."

Zašeptal jsem do prázdna. Jen jsem chtěl zahnat vnitřní strach, co jsem měl. Jeden by to do mě neřekl, ale takových věcí se fakt bojím. Na tohle jsem přestal myslet hned, jak jsem si vzpomněl na kluka ze včerejška. Pokaždé, když mé myšlenky přešly k němu, na tváři mi to vykouzlilo takový malinký úsměv. Když jsem si uvědomil, že se usmívám, zakryl jsem si hlavu polštářem. Co to se mnou je? Chovám se jako malá holka, co poprvé dostala crush. Měl bych toho nechat, děsím sám sebe.