Kamarád do deště [DOKONČENO]

Kapitola 10.

Už od rána jsem měl zvláštní pocit. Nedokážu ho popsat, měl jsem zvláštní tlak na hrudi a prostě pocit, že se něco stane.

Celý den bylo vše normální, byl jsem ve škole a poté se potkal s Harrym. Nic zvláštního se nedělo, ale ten pocit mě pořád neopouštěl.

"Dnes chci jít na most s tebou."

Prohlásil Harry, když jsme seděli na lavičce v parku. Podíval jsem se na něj.

"Není to otázka. Dnes jdu s tebou na most."

"Proč?"

"Nevím, jak to říct. Mám pocit, že bych měl dnes jít."

Žeby měl taky ten zvláštní pocit?

Upřímně, tohle bylo naprosto poprvé v mém životě, kdy jsem si řekl, že možná není dobrý nápad jít zrovna ten den na most. Pořád jsem ale nemohl přijít na to, proč to tak cítím.

"Dobře. Půjdeme spolu."

Řekl jsem nakonec. Věděl jsem, že nemá cenu mu odporovat, stejně bych to nakonec svolil, jen by to vedlo k hádce a to já nechtěl.

Sám se divím, že jsme stále nacházeli téma k hovoru. Už měsíc jsme se viděli každý den, ale nikdy jsme z toho druhého nebyli unavení, nikdy mezi náma nevládlo trapné ticho, stále bylo téma k hovoru.

Přišel večer, tentokrát začalo pršet už dřív, než jindy. Pršelo už od šesti, většinou začíná pršet třeba v osm. Proto jsme se vydali ke mně domů předtím, než byl čas jít na most. Nikdo nebyl doma, takže jsme měli klid.

Každá chvíle strávená s ním byla pro mě neskutečně cenná. Miloval jsem ho víc než cokoliv na světě, nedokázal jsem si představit, že by zmizel.

Kolem desáté jsme se vydali na most. Ten divný pocit se ve mně začínal zvětšovat a měl jsem pocit, že to stejné se dělo i u Harryho. Při cestě k mostu mi držel ruku strašně pevně.

Na mostě stála dívka. Řekl jsem Harrymu, ať počká kousek dál, že si s ní zajdu promluvit.

"Co tě sem přivádí, v takovém dešti?"

Zeptal jsem se. Dívka se leknutím otočila a podívala se na mě.

"Nebudu se svěřovat cizinci."

Řekla naštvaně, ale na jejím hlase byl cítit smutek.

"Věřím, že cokoliv se stalo, skok do řeky to nevyřeší."

"Jak to můžeš vědět, neznáš mě."

"A mohl bych poznat?"

"Nech mě být, budu si dělat co chci."

"Nechci, abys skákala do řeky."

"Laskavě mě nech na pokoji!"

Křikla na mě. Periferně jsem viděl Harryho, jak se k nám pomalu přibližuje. Dívka si ho stále ještě nevšimla.

"Chci umřít, nech mě, nic ti není do mého života, nic nevíš!"

Křičela dívka mezitím, co přelézala zábradlí, aby se dostala blíže ke svému vytouženému cíli.

"Smrt nic neřeší. Vrať se, kvůli dešti to klouže, ublížíš si."

"To je přesně to, co chci! Jsi natvrdlý, že to nechápeš, vypadni!"

Nikdy jsem nezažil takhle agresivního člověka na mostě. Věděl jsem, že jinak, než s trochou násilí jí zpět na most přes zábradlí nedostanu.