Don't be afraid of me (TVD/TO)

I'm Sorry, Love...

„I ten nejotrlejší člověk má v srdci struny, které ho rozechvějí, jakmile se jich dotknete. I člověk nadobro rozvrácený, jemuž je život i smrt pro smích, přestává s některými věcmi žertovat.“

-Edgar Allan Poe

Začala jsem se pomalu probouzet. Ležela jsem na pohovce. Otevřela jsem oči a podívala se kolem. Uviděla jsem Elijaha a Rebeku. Klaus byl kdo ví kde.
„Co... Se stalo?" Zamumlala jsem zmateně a zvedla se do sedu.
„Je mi to líto, Eleno." Ujal se slova Elijah. Mírně jsem se zamračila a dívala se na něj.
„Co?" Vydechla jsem.
„Zemřela jsi." Odpověděl po chvíli a ruce si strčil do kapes. Rebekah si povzdechla a založila si ruce na prsou. Já jsem na Elijaha jen zírala. Nemohla jsem uvěřit tomu, co říká.
„Co-Cože?" Řekla jsem dost překvapeně.
„Teda ne úplně, naneštěstí..." Chopila se slova jedovatě Rebekah. Nechápala jsem, proč mě nemá ráda, ale teď jsem to bylo to poslední, na co jsem myslela. Povzdechla jsem si a sklopila hlavu. Věděla jsem, co se děje.
„Jsem upír, že jo?" Zamumlala jsem a promnula si oči.
„Téměř. Pokud se chceš stát upírem a dál žít, musíš se napít lidské krve. Jinak zemřeš." Vysvětlil Elijah. Po chvíli jsem se na ně zase podívala.
„Necháte mě chvíli samotnou, prosím? Já se rozhodnu." Řekla jsem tiše. Elijah se jednoduše otočil a vydal se pryč. Rebekah ještě zůstala.
„Rozhodni se správně." Zamumlala a pak taky odešla. Já jsem zůstala sama se svými myšlenkami.

Dlouho jsem přemýšlela. Zvažovala jsem všechna pro a proti.
Pokud zemřu, Jenna a ostatní se nedozví, co se se mnou stalo... Nechci je nechat samotné. Ale zároveň se nechci stát upírem a vysávat z lidí život.
Takhle jsem přemýšlela dál, dokud nevrazil Klaus dovnitř. Když mě spatřil, došel ke mně.
„Jak ti je?" Zabručel. Poznala jsem, že má zlost, ale nevěděla jsem, kvůli komu.
„Asi dobře... Ani nevím." Řekla jsem jen a zvedla se do stoje. Cítila jsem, že ve mně roste hlad, ale zatím se mi to dařilo kontrolovat.
„Mikael, je furt naživu. Už je mimo město... Nebude ale daleko." Řekl a sledoval mě.
„Nakrmíš se?"
Trochu překvapeně jsem ho sledovala. Řekl to dost mírným tónem, takovým, kterým nikdy nemluví - nebo jsem ho takhle alespoň mluvit neslyšela.
„Já... Já nevím." Řekla jsem roztržitě. On jen mírně sklopil hlavu. And jsem viděla špetku zklamání v jeho očích, ale moc jsem to nedokázala odhadnout, zvlášť u něj. Nakonec jsem si znovu sedla.
„Rozmysli si to dobře..." Řekl po chvíli a vydal se pryč. Já jsem znovu osaměla.

Nakonec jsem se rozhodla. Nechtěla jsem ubližovat lidem. Vyšla jsem z pokoje a hned narazila na Elijaha s Klausem. Něco spolu probírali, ale jakmile mě uviděli, zmlkli. Oba se na mě podívali s otázkou v očích.
„Neudělám to." Řekla jsem a dívala se střídavě z jednoho na druhého. Klaus znovu sklopil hlavu a pak se podíval jinam. Jeho chování jsem naprosto nechápala.
Elijah přikývl. „Dobrá. Můžeš tu zůstat až do konce." Nabídl a já přikývla.
„A... Nemohla bych se ještě podívat za přáteli? Alespoň naposled." Poprosila jsem, ale Elijah jen zavrtěl hlavou.
„Radši ne. Pro jejich dobro." Pronesl a já si povzdechla. Chápala jsem to. Jen jsem znovu slabě přikývla. Nic už jsem neřekla a zamířila k sobě do pokoje. Tam jsem se zavřela. Chtěla jsem zemřít v klidu.

Ležela jsem na posteli a přemýšlela o svých chybách. Také jsem myslela na své přátele. Jennu a Jeremyho. Zavřela jsem oči a po tvářích mi začaly stékat slzy. Zabořila jsem hlavu do polštáře a ronila slzy. Přesto jsem nevzlykala. Měla jsem stále větší hlad, ale jelikož tu nebyla poblíž jediná kapka lidské krve, nebylo to až tak těžké to kontrolovat.
Ležela jsem tu už pár hodin. Už jsem se uklidnila. Byla jsem na zádech a tupě zírala do stropu. Ruce jsem měla na břiše. Docházel mi čas a já to věděla. Tohle jsem cítila, jako nejhorší - čekání na smrt. Věděla jsem, že to bude už za pár hodin a přesto mi to utíkalo, jako dny. Spíš už jsem chtěla, aby to bylo za mnou. Nakonec jsem zavřela oči a doufala, že usnu. To se mi nakonec povedlo.

Probrala jsem se už na kraji smrti. Nedokázala jsem se pohnout, zbývalo už jen pár minut. Najednou se objevil Klaus a přisedl si ke mně. Vzal si mou hlavu do klína a podíval se mi do očí.
„Omlouvám se, lásko, ale nemůžu dovolit, abys mi umřela." Zaslechla jsem jeho tichý hlas. Pak jsem ucítila na rtech jeho prst s krví. Byly to jen dvě kapky, ale jakmile jsem je ucítila na rtu, nedokázala jsem se ovládnout a krev jsem polkla.

Doufám, že jsem nikoho právě nepřipravila o iluze :D Jinak omlouvám se, že dnešní kapitolka byla kratší, ale chtěla jsem tu vystihnout jen tuhle věc, tak snad mě neukamenujete :D
Vaše MaggiDeveraux