Just Common Day... Or Not?

1.8K 35 8
                                    

Probudila jsem se asi v deset hodin ráno. Byla sobota, takže jsem nikam nepospíchala. Protáhla jsem se a přitom zabručela. Po chvíli jsem úplně vstala a převlékla se do venkovního, že se půjdu projít. Ještě před tím jsem si došla pro snídani. Jenna už byla vzhůru a připravovala jídlo na oběd. Když mě uviděla, ušklíbla se.
„Ty jsi vstala?" Řekla naoko udiveně. Já se na ni zazubila.
„No jo. Taky se tomu divím."
Vzala jsem si cereálie s mlékem a rychle to všechno naházela do sebe.
„Kde je Jeremy?"
Zamumlala jsem, když jsem po sobě umývala nádobí.
„Doufám, že pořád v pokoji. Řekni, Eleno, myslíš, že bych mu měla dát zaracha?"
Mírně jsem se zamračila. Nevěděla jsem, o čem to mluví.
„Proč? Zase něco provedl?" Řekla jsem  a naklonila trochu hlavu ke straně.
„Už zase byl po škole. Učitelka ho nachytala, jak hulí trávu..." Povzdechla si Jenna a já jen sklopila hlavu. Nechápala jsem, proč tohle Jeremy dělá.
„K tomu propadá asi z šesti předmětů... Už nevím, co dělat."
Zamumlala tiše a podívala se na mně. Já jsem po chvíli hlavu zvedla a pohled jí opětovala.
„Zkusím s ním promluvit... Ale až zítra. Dnes mám dobrou náladu a nechci si ji kazit." Usmála jsem se na svou tetu a přešla k ní. Políbila jsem ji na tvář a pak se odtáhla.
„Ty by sis taky měla dát pauzu. Jsi od začátku týdne v jednom kole. Zajdi si někam... Odpočiň si." Pozorovala jsem ji s lehkým úsměvem.
„Možná máš pravdu." Přisvědčila po chvíli a taky se pousmála. Takhle se mi líbila víc.
„Půjdu se projít. Za chvíli jsem zpátky." Řekla jsem po chvíli ticha a vyrazila ke dveřím. Jenna mě ještě zadržela.
„Nijak nepospíchej." Řekla za mnou a já se jen usmála. Obula jsem se do svých tenisek a vyrazila ven.

Chtěla jsem se jít projít do parku a pak možná i do lesa. Svou obvyklou chůzí jsem si vykračovala a mé hnědé kadeře se vlnily v lehkém vánku. Pak jsem ale ucítila na sobě něčí pohled. Nebyl to pohled, jako od spolužáků, když procházím kolem nich, spíš, že mě až mrazilo na zádech. Otočila jsem se a uviděla u rohu ulice stát nějakého muže. Nic nedělal, jen se na mě upřeně díval, až to bylo nepříjemné. Vypadal dost nebezpečně. Radši jsem se rychle otočila na cestu a přidala do kroku. Rychle jsem uhnula za roh jedné ulice a potřásla hlavou. Co to bylo sakra za chlapa?
Po chvíli jsem došla do parku. Po cestě jsem už toho muže nepotkala a byla jsem za to celkem ráda. V parku jsem zpomalila z rychlochůze do své obvyklé a vyčistila si hlavu od toho chlápka. Přitom jsem málem vrazila do Matta, mého dlouholetého přítele a kamaráda.

„Promiň..." Vzhlédla jsem a podívala se na něj. Přitom jsem si dala pramen vlasů za ucho.
„Za co se omlouváš? Vždyť se nic nestalo." Zasmál se Matt a já se po chvíli také usmála. Jeho smích byl dost nakažlivý. A abych řekla pravdu, on sám byl dost přitažlivý.
„Jo... Už jsem zvyklá se omlouvat skoro za každou blbost..." Dostala jsem ze sebe. No tak, Eleno. Vzchop se! Přikázala jsem si v duchu.
„Jo, všiml jsem si." Uculil se můj kamarád. Najednou jsem ale zase ucítila ten pohled zabodávající se mi do zad. Stěží jsem odolávala pokušení se ohlédnout. Matt si ale všiml, že se atmosféra změnila, protože jsem se trochu zachmuřila. To bylo další, co se mi na něm líbilo. Byl všímavý.
„Jsi v pořádku?" Řekl a mírně se zamračil.
„Jo, jasně. Nic se neděje..." Zamumlala jsem, ale dívala jsem se do země, protože jsem mu nechtěla lhát do očí. Tiše jsem si povzdechla.
„Jen... Menší trápení s Jeremym, ale to vyřeším." Až teď jsem se mu podívala do očí.
„No... Dobře. Ale kdybys chtěla s ním pomoct, stačí říct." Pousmál se. Já jsem neodolala pokušení a objala ho. Nejdřív byl dost zaskočený, ale pak se jakž takž uvolnil a objal mě taky.
„Děkuju..." Zašeptala jsem. Po chvíli jsem se odtáhla a usmála se.
„Nemáš zač." Taky se usmál. Pak se podíval na displej na hodiny a povzdechl si.
„Hele... Už se nemůžu zdržovat... Mám službu v Grillu a vedoucí by zrovna neocenil, kdybych dorazil pozdě." Řekl omluvně a já jen pokývala hlavou.
„Jasně, v pohodě. Klidně běž." Řekla jsem a pousmála se. Přitom jsem ale nechtěla, aby tak brzy odešel. Proto byl ten můj úsměv trochu křečovitý.

Rozloučili jsme se a Matt zamířil do Mystic Grillu, zatímco já pokračovala v procházce. Ani jsem si nevšimla, že se ten muž, co mě pozoroval přesunul kousek za mě a vlastně mě pronásledoval. Cítila jsem stále na sobě jeho pohled, ale neodvažovala jsem se otočit, když mě ten muž dohnal. Zařadil se vedle mě a otočil na mě hlavu. Lišácky se usmíval.
„Kampak má namířeno tak krásná dáma, jako jste vy?"
Promluvil a já uslyšela jeho britský přízvuk, který se mi dost líbil.

Podívala jsem se na něj a naše pohledy se setkaly.
„Nikam, kam by vás to mohlo zajímat." Odsekla jsem. Neměla jsem chuť vybavovat se s cizinci. Jeho úsměv vymizel a v jeho očích jsem spatřila vztek. Celkem mě to vyděsilo. Najednou vymrštil svou ruku a chytil pevně tu mou. Vyjekla jsem bolestí a nechápavě a zároveň vyděšeně se na něj dívala.
„Přestaňme si hrát na slušné lidi, Katarino." Zavrčel ten muž. V hlavě jsem měla zmatek. Jaká Katarina? Měla bych znát tohohle muže? Přitom jsem se snažila urputně dostat z jeho sevření, ale držel mě příliš pevně.
„To bolí! Pusťte mě!" Kňourala jsem a kousla se do jazyka, aby mi nezačaly téct slzy. Musela jsem zůstat silná.
„Jaktože žiješ? Máš být mrtvá." Zavrčel na mě ještě vztekleji a víc mi stiskl zápěstí, až v něm zakřupalo. Jak někdo může mít takovou sílu? Vyjekla jsem bolestí.
„Prosím! Já nejsem... Nejsem Katarina... Jsem Elena!" Zavřela jsem oči a tiskla zuby k sobě.

Stisk rázem povolil. Pořád mě ale držel.
„Elena?" Zamumlal ten muž a pro změnu se teď zmateně tvářil on.
„Ano... Elena Gilbert." Vydechla jsem. Zdálo se, že je pro mě ještě nějaká naděje. Pak mě ten muž pustil a já se chytila druhou rukou za zápěstí. Určitě jsem ho měla zlomené. Zvedla jsem hlavu a rozhlédla se kolem. Nikdo tu ale už nebyl.

Tak jsem tu s novým příběhem :) Snad se u vás uchytí a budu ráda za každou pozitivní reakci. Mimochodem... Máte radši Klaroline nebo Klelenu? 😊

Vaše Maggi981

Don't be afraid of me (TVD/TO)Where stories live. Discover now